Někdy v dubnu jsem byl přizván k účasti na společném letu několika ultralajtů do Chorvatska. S radostí jsem souhlasil a těšil se na polétání po ostrovech. Byl stanoven pevný termín odletu, středa 4.6. Sledoval jsem počasí na netu a pár dnů předem bylo jasné, že jižní Evropa bude pod mraky a že přelet rakouských Alp je skoro nemožný. A tak den před odletem byl cíl cesty změněn na norský Bergen, kde byla tlaková výše přes celou Skandinávii. Prostě, když se chce letět, tak je v podstatě jedno kam ! Bergen byl vybrán z toho důvodu, protože tam zrovna kotvil Rudolf Krautschneider, známý český mořeplavec, se svojí plachetnicí Viktoria. Přátelé kteří s námi letěli, se s ním dobře znali. Odlet ve středu se nám bohužel nepodařil, protože já jsem dolétl kvůli nízké oblačnosti jen do Hořovic a ostatní ani neodstartovali. A tak byl sraz v Letňanech posunut na čtvrtek dopoledne. To už jsme dorazili všichni, já se Stingem a dva nové Dynamiky. Kolegové operativně zajistili mapy severu Německa a Dánska, Norsko a Švédsko bohužel Jeppesen nevede. Takže jsme na navigaci měli jen letecké atlasy s podrobným rozlišením a GPSky ve všech letadlech. Velkým pozitivem ovšem byly zkušenosti ostatních, kteří už po Evropě nalétali spoustu kilometrů. Já dostal na pravé sedadlo Martina, který před několika lety proletěl s Eurostarem Evropu od Švédska po Itálii.
Po krátkém brífinku a doplnění paliva zaháníme sysly do děr a startujem z Letňan. Cílem první etapy je německé Peenenmunde, údajně s muzeem raket V2. Po odhlášení z Kbel přecházíme na Praha Information a komunikaci v češtině nahrazuje angličtina. Stoupáme do FL 75 a postupně přelaďujeme na Berlín a Brémy. Díky profesionální komunikaci vedoucího skupiny a modu S našich odpovídačů, nás řídící nechal proletět berlínské TMA. Po 2,5 hodinách letu při rychlosti cca 200 km/h na rychloměru máme v dohledu moře a za chvíli točíme 3. a 4. zatáčku nad mořem a sedáme na dráhu, která má nadmořskou výšku tak 5 metrů. Místní afisák nám oznamuje, že mají rozbitou pumpu a že jsme si to mohli přečíst v Notamu. Na letišti však mají autopůjčovnu a tak benzin vozíme z 5 km vzdáleného města v kanystrech. Při obědě začínáme plánovat další etapu. Dohodli jsme se, že ještě večer "přeskočíme" do Dánska, a to až na sever, protože to dolet dovoluje. Volba padla na Sindal. Po zaplacení několika euro za přistání a podání plánu faxem s Martinem oblékáme nafukovací vesty, za závistivých pohledů ostatních. Z dráhy míříme přímo nad moře a stoupáme do vyšších hladin. V odpoledním slunci sledujeme ostrovy a mosty je spojující, a také lodě plující pod námi. Ač se ve výšce cca 3000 metrů pobřeží moc rychle nepřibližuje, přesto jsme se ho po 2,5 hodinách dočkali a přistáváme na letišti s pěknou betonovou dráhou. Po chvíli přijíždí místní aeroklubák a zařizuje nám odvoz do hotelu v nedalekém městečku.
Druhý den ráno následuje rychlá snídaně v hotelu plném důchodců a taxi na letiště. To už je v provozu, takže tankujem a podáváme letový plán do Bergenu. Teď nás čeká nekonečných 120 km nad mořem. Pobřeží v dálce se dalo jen tušit a Martin se baví výpočty, odkud dokloužem a odkud už ne. I s výborným klouzákem Stinga ( 1 : 15 ) jsme měli uprostřed trasy asi půl hodiny letu, kdy si jen vybíráme lodičky pod sebou, před které by se dalo sednout. Voda má prý 12 stupňů. Rotax však šlape jako hodinky a zelené norské pobřeží s tisíci fjordy se začíná přibližovat. Ještě je však potřeba přeletět celé Norsko, protože Bergen je na západním pobřeží. Brzo přechází osídlené pobřeží pod námi ve vyšší a vyšší kopce, a ty zas do ledové pustiny. Vnitrozemí Norska jsou hory vysoké 1500 - 2000 m, trvale pokryté sněhem a ledem. Místa pro přistání tam nejsou, ale člověk má lepší pocit, protože se alespoň neutopí. Nad zasněženým pohořím je složitější držet se vedoucího Dynamika, protože jeho bílá barva splývá se sněhem. Najednou jsou v dáli už zase zelené kopce a to znamená, že se blíží západní pobřeží a cíl naší cesty. Bergen je velké mezinárodní letiště, tak nesmíme udělat žádný průšvih. Přistání na velkém letišti je vždy zážitek. V poloze po větru sledujeme přistání B 737 a pak hned sedáme my s minimálními rozestupy. U dráhy už netrpělivě čeká na start ATR. Po dojetí na stojánku kotvíme letadla a autobus nás odváží do odbavovací haly. Rychle sháníme taxi a jedem do přístavu hledat loď Victoria . Ruda Krautschneider už nás očekává; házíme na loď bágly, námořníci loď odvazují a my vyrážíme z přístavu.
Rudolf Krautschneider (65 let) je starý mořský vlk, který brázdil oceány už za komunistů. Jeho současná loď Victoria je asi deset let stará replika jedné z plachetnic Fernao Magalhaese, která jako první obeplula svět počátkem 16. století. Ruda ji po revoluci s pomocí přátel postavil svépomocí v Čechách a dokončil v Polsku. Viktorka už jednou obeplula svět a na další takovou přibližně dvouletou plavbu se chystá příští rok. Je to celodřevěná loď s klasickým plachtovím a symbolickým motorkem, bez kterého v současném provozu nelze zajet do přístavu. Námořníci nás na ní uvítali velkým hrncem čočkové polévky, který přišel vhod, i když se nádobí myje jen v kýblu slané vody a je to na něm znát. Zanedlouho jsme se na lodi zabydleli a každému byla přidělena na spaní koje v podpalubí.
Po asi tříhodinové plavbě nacházíme místo pro kotvení, které námořníci zvládají na první pokus, což při hmotnosti lodě 60 tun vyžaduje určitý cvik. V nedalekém městě nakupujeme jídlo a pití, námořníci mezitím loví nějaké ryby podobné makrele, takže nás čeká určitě příjemný večer. Ty jsou zde krásné, protože slunce svítí ještě po 23. hodině a i po půlnoci je normálně vidět a z lodi se za chvíli nad mořem linou písně v různých jazycích. Victoria budí pozornost okolo jedoucích a několik lodí přiráží k pravoboku. Ruda Krautschneider baví celé osazenstvo a plynule přechází z češtiny do polštiny, rumunštiny, norštiny a angličtiny a my se postupně vydáváme do podpalubí. Ráno na lodi ještě posnídáme a popřejeme námořníkům šťastnou plavbu do Grónska. Linkovým autobusem se pak vracíme do Bergenu na letiště. Odbavujeme se v hale a autobus nás opět veze na stojánku k letadlům. S Martinem jsme se dohodli, že se oddělíme od Dynamiků, kteří chtějí letět rovnou do Německa, a podáváme plán na let do Švédska. Čeká nás opět přelet "zasněžené pustiny", skok přes moře a pak zalesněné Švédsko se spoustou jezer. Lesy pod námi a výška 2500 ft nedávají opět žádnou šanci pro nouzové přistání. V podvečer přistáváme na malém travnatém letišti uprostřed golfového hřiště. Klubovna místního leteckého spolku je zamčená, ale jsou zde telefonní čísla, a tak za chvíli přijíždí chlapík, který ochotně odmyká klubovnu a pumpu. Spíme na pohovkách v místním klubovém baru. Ráno jsme trochu zaskočeni čerstvým větrem, který nemá ideální směr. Důkladně zahřívám Rotax a na constantspeedu nastavuji vyšší otáčky. Golfisté odkládají hole a pozorují náš start, zatímco my s napětím očekáváme, kdy se Sting odlepí a co s námi udělá závětří za lesem. Vše dobře dopadlo, nasazujeme kurz 180 a znova hurá nad moře. V Německu nakonec znova sedáme v Peenenmunde a benzín nám poskytují hoši s náušnicemi, kteří na letišti provozují půjčovnu motokár. Pak už zbývá "jen" přeletět Německo, tentokrát pod TMA. Během letu můžeme pozorovat spousty farem větrných elektráren, hyzdících krajinu. Po přeletu českých hranic začíná poblikávat palivoměr, ale rezerva do Letňan je bezpečná a do Letkova je to už jen otázka pár desítek minut.
Co říct závěrem ? Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, že už se opravdu můžeme pustit dál od Radyně. Chce to jen rychlé letadlo, dobré přátele (nebo schopnost samostatné komunikace), trochu času (4 dny, 15 letových hodin} a nějaký ten benzin.
- Václav Král