Regiony 2003 report

Účastníci děje:
 Přemysl Beneš - řidič, pomocník Miloš Houha - pilot, - Cirrus Std. OK-0453 LE
Roman Lanzendorf - pilot, Cirrus Std. OK-0569 AW
Franišek Novák - vlekař, Z 226MS OK-MGU
Martina Porostovská - řidička, pomocnice
Václav Rada - pilot, Cirrus Std. OK-2294 LC
Jitka Radová - řidička, pomocnice
Ladislava Šedivá - řidička, pomocnice
Miroslav Šedivý - pilot, VSO 10 OK-5600 L2
Jaroslav Šimek - pilot, ASW 15 OK-1272 LA
Tomáš Vrbský - pilot, Cirrus Std. D-0732 LD
Tomáš Ulík - vlekař, Z 226MS OK-MGU
Tomáš Vrbský jun. - pomocník, divák
a další příležitostní návštěvníci a komparsisté
Pátek 18.7.- prolog

Rok utekl jako voda a i když termín závodů známe již několik měsíců, přípravy gradují jako obvykle den před odjezdem.Všichni něco shánějí, všem něco chybí, ale vše se postupně zvládá a Miloš Houha s Tomášem Vrbským zahajují jako předvoj výpravy v pozdních nočních hodinách přesun do Zbraslavic, kam dojíždějí v sobotu ve 2:00 ráno.

Sobota 19.7.- přesun

Po krátké poradě jak a kudy vítězí dálnice a tak Roman Lanzendorf, Jarda Šimek a nezbytný doprovod se ve 14:00 postupně vydává na cestu. Barandovský most zdolávají bez problémů a po necelých třech hodinách dorážejí do Zbraslavic. Míra Šedivý v pátek zjistil, že jeho bačkorová Vosa se nevejde do připraveného transporťáku a tak když se rozloučí s manželkou, která pojede autem, vytlačí svou vosu na start a po krátkém vleku vyráží do Zbraslavic po vlastní ose. V pětistovkovém počasí to je docela příjemná záležitost a tak po zhruba dvou hodinách vyhlídkového letu i on přistává na zbraslavickém letišti. Tomáš Ulík bude první týden ve Zbraslavicích vlekat a tak v podvečerních hodinách sbalí vlekové lano, naloží Přemka Beneše a vydají se ve stopách Míry Šedivého. Černého Petra si pro dnešní den vybírám já. Postupně ukládám do auta vše, co ostatní nechali doma a sleduji, jak se z přeletů vracejí naši piloti. V 19:10 konečně doráží posel s potřebnými doklady a tak se zapadajícím sluncem v zádech vyrážím za ostatními. Ve 22:00 jsme konečně všichni na místě a zjišťujeme první změny. Místní bar má nový personál, ale hlavně místo očekávaného "Gambáče" zde letos teče Staropramen. No co se dá dělat, zahajujeme první přeškolení, které končíme až druhý den ráno ve frontě na WC a při pohledu na noční oblohu nahlas uvažujeme, co si na nás pořadatelé zítra vymyslí.

Neděle 20.7.- slušný začátek

Budíme se do chladného a jasného rána. Vypadá to nadějně a tak po snídani začínáme skládat naše letadélka a v deset hodin se scházíme na první předletové přípravě. Meteorolog Jan Horák nám vysvětluje jak a kam se pohybují tlakové útvary a na základě jeho myšlenkových pochodů a dedukcí pořadatel vyhlašuje první soutěžní let na trati Zbraslavice, Habry, Šumperk, Boskovice, Vernýřov, Zbraslavice o celkové délce 313 km. Start je stanoven na 12:00 a tak v klidu dokončujeme potřebné práce a pomalu se vydáváme na druhý konec letiště. Vzlet na dráze 15 je zde skoro vždy zážitek (bohužel většinou nic příjemného) a ani dnes tomu není jinak. Při prvním vleku OK - OTE se přihlížejícím zastavuje dech a všichni soutěžící se v duchu modlí, aby na ně tento superstroj nevyšel. Ve druhém kole vzletů přichází první zádrhel. Vlekaři přeslechnou imatrikulaci a na povel "stůj" zareaguje startující vlečná. Kluzák za ní si namotá lano na kolečko a celý kolotoč vzletů se na několik minut přeruší. To se Tomášovi stát nemůže, protože jeho volací znak "Gambáč", se zaměnit nedá. Šedesát pět minut trvá, než odstartuje poslední kluzák v řádném pořadí a ve 13:25 je otevřena odletová páska. Počasí je celkem slušné, 4-5/8 Cu, stoupání 2-3m/s s dostupem do 1500m AGL. Podle Horáce kolem šesté hodiny bude po termice, tak se dlouho netaktizuje a do třiceti minut jsou všichni na trati. Do Šumperka postupují všichni celkem bez problémů. Volná čtveřice Houha, Rada, Šimek a Vrbský se snaží spolupracovat, ale před Šumperkem spolupráce končí a skupina rozpadá. Jára a Tomáš se propadají, Miloš se rozhoduje čekat na Tomáše, o Jardovi nevím a tak postupuji do Boskovic sám. Počasí se mění, ale bohužel k horšímu. Ač podle Horáce měl být východ tutový, je tomu podle zákona schválnosti přesně naopak. Do vývoje počasí zasahuje údolí Moravské Brány. Oblačnost mizí, ale naštěstí i v čisté termice se dá nalézt slabé stoupání a tak postupně všichni otáčíme Boskovice a s nadějí vyhlížíme ke vzdáleným kumulům na západě. Po otočce se Jardovi podaří nalétnout slušný stoupák,který ho vynese do výšky 1800m a rázem se dostává do čela naší stáje. Na úrovni Nového Města se dostáváme zpět pod kumuly, hrůza z přistání do terénu někde u Boskovic pomalu mizí a na čtyřicátém kilometru postupně dotáčíme na dokluz. Cílovou pásku první protíná v 17:45 Jára Šimek, následován Vaškem, Romanem, Milošem a Tomášem. Míra Šedivý se opozdí a nedosahuje posledního otočného bodu, ale všichni jsme doma. Ale radost z výsledků je předčasná. "Asi jsem narušil CTR Čáslav," smutně oznamuje Jarda Šimek a loučí se s dosaženým třináctým místem. Ale to je teprve začátek. Z poletového rozboru u třetího pivka nás vytrhne Jirka Cihlář: "Kdo vás kluci letkovský do toho CéTéerka dneska zavedl, jste tam skoro všichni!" Pivo nám hořkne v puse a rychle následujeme Jirku do výpočetního centra. To je snad špatný žert! Copak toho bylo loni málo? Asi ano, nejen Jarda, ale i Miloš, Tomáš a Míra překročili o několik set metrů neviditelnou hranici. Roman ač má ve svém Cirru zárodek skleněného kokpitu vsadil na jistotu a otočil podruhé Habry a já poučen z předešlých nezdarů jsem nesestrojil elektrickou kytaru, ale poprosil Dana Vlacha, aby do mého e-trexe nahrál několik zakázaných prostorů a CéTéerek a díky této podpoře jsem se pro dnešek penalizaci vyhnul, ale stále se mě před spaním vybavovala věta z jednoho úspěšného českého filmu, kde Jiří Sovák prohlásil: "Dostal jsem pánové skvělý nápad, zruším armádu." Škoda, že nežijeme v jeho království, bylo by o starost méně.

Pondělí 21.7. - slíbený kumul

Po teplé noci se probouzíme do nového rána. Čeká nás tropický den. Úvahy o neletovém dni však berou rychle za své. Žádné koupání ani výlet na kole, ale 213 km na trati Zbraslavice, Tábor, Velké Dářko, Vernýřov, Zbraslavice je náš dnešní cíl. "Bude to v čisté, ale půjde to," končí svůj proslov Horác a doporučuje na cestu hodně vody, třeba se na poli bude hodit. "Kdyby nečuměl do toho svého počítače a kouknul se na nebe a na teploměr, tak by mluvil jinak," komentuje Horácovo závěry jeden nejmenovaný člen naší výpravy a ještě cestou na start navrhuje založit protestní odborovou organizaci na zrušení dnešního letového dne. Ale co, neletíme tak daleko, snad se z těch polí svezeme brzo. Sám Horác je vypuštěn jako kontrolní chroust a jeho verdikt je jasný. Varianta "B" (156 km) se nepoletí. "Asi má úpal," pronese někdo z davu, ale jeho slova už přehluší řev roztočených motorů vlečných. Jde se do akce. Starty celkem šlapou, celé startovní pole je ve vzduchu o dvacet minut dříve než včera a jak dotáčíme 1500 až 1600 m, postupně zapomínáme na předstartovní obavy. V 13:35 je otevřena odletová páska a hrozba brzkého ukončení termiky vyžene celý peloton na trať. První rameno letíme dost opatrně, ale ti praví závodníci nám ukazují, jak se to má dělat. Večerní rozhovor z jedním z nich nás utvrzuje ve správnosti našeho rozhodnutí, že pro naši nervovou soustavu už podobné atrakce nejsou to pravé ořechové a raději si najdeme jiný stoupák. Po otočce v Táboře se podmínky zlepšují, dají se nalézt 3m/s a dostup se zvyšuje na 1800 až 2000m. Před Velkým Dářkem je opravdu Horácem slibovaný kumul a pak už je to domů sprint. Od dvacátého kilometru až na poslední otočku vytratíme všichni asi 250m a tak v závěru místo dokluzových tabulek potřebujeme spíše brzdící klapky. První z naší stáje protíná cílovou pásku Tomáš, těsně následován Jardou, Vaškem a Milošem. Zatím co odevzdáváme logry a vedeme úvahy o našem umístění uzavře startovní pole Míra. Díru do světa jsme dneska opět neudělali, nebojsové ti co umí opět vítězí. Jediné co nás může potěšit je fakt, že dnes nikdo nic nenarušil.

Úterý 22.7. první speed - Assignet Area

Horác na dnešek předpovídá přechod studené fronty, ale ta si trochu pospíší a tvrdší spáči ani nezaregistrují slabý noční déšť. Do zamračeného rána nikdo nechvátá, ale úvahy co s načatým dnem za nás opět vyřeší pořadatelé. V 10:30 se dozvídáme, že frontička nás rychle přešla a po obědě prý bude slušné okno na krátkou disciplínu, než vysoká vlhkost vzduchu ve vyšších vrstvách atmosféry předvede co dovede. Dnes se startuje na dráze 33, ale vítr je spíš boční a podle předpovědi má s výškou sílit. V 11:30 se dozvídáme třetí letový úkol. Trať přes 3 určené sektory s časovým omezením 2:30 o délce 166 až 280 km. První prostor je kružnice o poloměru 15 km se středem v Pelhřimově, druhý kruhová výseč 45 stup. s poloměrem 36 km na západ od Milevska a třetí tradičně Třebětín. Ale více než přeletu se trať podobá navigační soutěži a neustále se vyhýbáme několika zakázaným prostorům. Skleněné kokpity dnes slaví svůj den. Ve 12:30 se rozjíždí první aerovlek a ve 13:30 je otevřena páska. Ale ještě před jejím otevřením sledujeme, jak mraky na západě šplhají do stále větší výšky a první dešťové kapky dopadají na zem mezi přehradou a Vlašimí asi ve čtvrt na dvě. Ve 13:45 jsou takřka všichni závodníci na trati. Naše čtveřice vyráží těsně po otevření pásky, ale Miloš s Tomášem svůj odlet opakují a dělají dobře. Nad přehradou se potkávám s Jardou a celý let pak letíme spolu. Záměr byl celkem jasný. Otočit se někde pod Pelhřimovem, pak na Vltavu a domů. Ale než se do Pelhřimova dostaneme, propadáme se na zem a začínáme asi ve čtyřech stovkách nad terénem dohledávat rozfoukané stoupání. Než se trochu zmátoříme přežehlí nás první vlna větroňů. Směrem na západ se vytvoří pěkná řádka a tak dále na jih už neletíme a spěcháme k Táboru. Až k Milevsku to jede jako dráha, ale dál na západ je díra. Zbývá nám ještě hodina letu a domů je to je sedmdesát km. Patrně se dopouštíme další chyby. Vyrážíme na severozápad a pak kloužeme za vodu, kde musíme vzít slabší stoupání. Dobíráme jen pár set metrů a obracíme nosy Cirrů po větru. Za Vltavou dotočíme dva tisíce, obletíme Prčice a na pětapadesátém kilometru zahájíme dokluz. Časový limit překračujeme o sedm minut, ale 218 uletěných kilometrů dává průměr jen 83 km/h, což nás řadí do třetí desítky. Nejlépe si dnes vedl Tomáš, následován Milošem a Romanem. Ale čekají nás ještě další nepříjemnosti. Horácova předpověď se začíná naplňovat. Od západu se blíží první bouřka a tak rychle ukládáme kluzáky do vozejků. Jenže příroda je rychlejší a Milošovo ASW uklízíme až v době, když ustane nejprudší liják a ze zamračeného nebe na nás ještě občas padne kroupa jak nehet. Ti co mají uklizeno vytahují fotoaparáty a zaznamenávají takřka učebnicovou húlavu druhé buřiny, která se za několik minut přežene nad letištěm. Zanechává za sebou hotovou spoušť. Potrhané a vyplavené stany a co není přivázané rychle opouští kemp směrem k lesu. Do tmy pak pomáháme Šedivým, na jejichž stanu se živel nejvíce vyřádil obnovit poničené hospodářství.

Středa 23.7. - neletový den

Zamračené ráno nevěstí nic dobrého. Na prvním briefingu v 10:30 nás Horác seznamuje s nejnovějšími informacemi o počasí a protože existuje mlhavá naděje, odkládá se konečné rozhodnutí o jednu hodinu. V půl dvanácté je jasno, tedy ne na obloze, ale o osudu dnešního dne. Bouřky a přeháňky donutí pořadatele vyhlásit první neletový den. Vracíme se do kempu a po dvanácté hodině nás drobný déšť zahání pod střechu Romanova bydlíku. S úderem dvanácté se na stole objevuje lahvinka Balantinky, kterou jsme dostali za nejpočetnější výpravu a naši hosté Zloprcek s Horácem se brzo stávají ústředními postavami společnosti. Když je lahvinka prázdná, dovalí Zloprcek malý soudek exotického piva a tak ochutnáváme ten hustý saský mok a klábosíme, dokud se déšť neunaví. Po druhé hodině se obloha vyjasní a tak odkutálíme prázdný soudek a vyrazíme na krátký výlet na kolech. Početná skupinka se nejdříve roztrhá, ale nakonec se všichni scházíme pod slunečníky restaurace u Vidláka. Cestu domů nám zkomplikuje další bouřka, která nás všechny na čas zahání z terasy do přítmí hospody, kde se přeškolujeme na budějovický Budvar, ale po necelé hodině déšť ustává a tak se už všichni pohromadě vydáváme na cestu k domovu. Úspěšně zvládáme nástrahy rozmoklé lesní a polní cesty a po osmé hodině se všichni s charakteristickým pruhem bahna na zádech, ale ve zdraví scházíme v letištním baru u sklenice Staropramenu.

Čtvrtek 24.7. taktická chyba

Budíme se do celkem brzo do jasného dne. Podle Horácovo předpovědí by mělo být podobné počasí jako včera, tak v nás žádný velký optimismus není. V deset třicet se jak je už zde pravidlem se scházíme na dalším briefingu, kde se dozvídáme, že počasí dnes bude letové a pro velký úspěch opět poletíme trať přes 4 určené sektory s časovým omezením 3:00. První sektor je výseč s počátkem v Kamenici, druhý kruh o poloměru deset km se středem v Humpolci, třetí kruh o poloměru 18 km se středem v Novém Veselí a tradičně na závěr Třebětín. Start je stanoven na 11:00 z dráhy 33, ale toto rozhodnutí se mění a tak první kluzáky se musí přesunout na práh dráhy 15. Počasí se troch opožďuje, tak po vypuštění kontrolního chrousta je start odložen o jednu hodinu. Ještě že tak. Při transportu svého miláčka na start píchnu kolo a tak se stavím na konec startovního pole a za pomoci zbytku týmu v nastaveném čase provedeme výměnu duše. V okamžiku kdy přede mě přijíždí OK - BEK oznamuje ředitel soutěže, že právě odstartoval poslední větroň v řádném pořadí a páska bude otevřena v 13:05, ale to už se musím soustředit na vzlet. Když po vypnutí nalétávám "integrované tři metry a vytáčím 1600m," ranní obavy se pomalu vytrácejí a zdá se, že se opět poletí sprintérská disciplína. Snažíme se sehnat do houfu, ale nakonec odcházíme ve dvojicích. Polovinu prvního ramene letím z Jardou, ale ten po třiceti km nalétává tři metry a než se k němu dostanu má o několik se metrů výšky více a spolupráce končí. Ze tří metrů nakonec roztočím pět, rázem je nade mnou houf větroňů a mezi nimi i Tomáš s Milošem, tak vytvoříme trojici a pokračujeme v ní až do cíle. Od západu se nasunuje vysoká oblačnost, tak se po dosažení prvního sektoru obracíme zpět a spěcháme k Humpolci. Ale až po dvaceti km se nám podaří nalézt silné stoupání, dotočíme dva tisíce, otáčíme Humpolec a vyrážíme na východ. Čas nás nutí zaletět až na konec třetího sektoru, ale vysoká oblačnost také nelení a při zpáteční cestě nám znepříjemňuje život. Na úrovni Žďáru vytáčíme 1800m a v duchu doufáme, že zbylých 55km už dokloužeme, ale chyba lávky. Před H. Brodem musíme dobrat tři stovky a z odřeným hrbem dolétáváme pod vysokou oblačností do cíle, asi deset minut po Jardovi a Romanovi, ale takřka přesně na čas. Opět jsme na pozdním odletu nevydělali. Podruhé za sebou je z naší stáje nejlepší Roman na dvanáctém místě, ostatní se s minimálními rozdíly skládají na začátek třetí desítky, ale na to už si pomalu zvykáme a marně se snažíme přijít na to, proč jsou naše koně letos tak unavené. A tak patrně nejspokojenější člen naší výpravy je zatím Tomáš Ulík, který si každý den připisuje do zápisníku kromě vleků i několik startů na L 200.

Pátek 25.7. - na výletě

Noční déšť přechází po ránu v mrholení a tak ten kdo není vyplavený se stáváním nespěchá. V půl desáté se na první poradě se Horác snaží popohnat přecházející frontu dále na východ, aby se v odpoledních hodinách dalo letět, ale naděje je poměrně malá a tak je konečné rozhodnutí odloženo na 11:30. Konečně se probouzí i Přemek, který byl včera s Tomášem Ulíkem na nočním výletě u Vidláku a cestu zpět absolvoval v nejprudším dešti přecházející fronty. Je půl dvanácté, padá konečné rozhodnutí. Druhý neletový den letošního šampionátu se právě stává skutečností. Kola raději pokoušet nebudeme, déšť se chystá ukázat nám svoji nadvládu a tak postupně opouštíme kemp v plechových miláčcích. Asi po hodině se intuitivně scházíme v pokladně hradu Lipnice. První skupina nejprve otestuje restauraci Česká koruna, druhá zahajuje prohlídkou hradu a po hodině si trasy vyměňujeme. Dvanáctistupňové plzeňské je lékem na týdenní léčbu Staropramenem, ale večer se stejně musíme podle okřídleného hesla "chlapi sobě" ke Staropramenu vrátit.

Sobota 26.7. - vysoké ztráty

Nebe je už od rána pokryto střední oblačností, ale od pořadatelů letí kempem kouřové signály, které nás vyzívají k sestavení kluzáků. No co, na každých závodech musí být vyhlášeno jedno hasičské cvičení a protože zatím žádné nebylo, kompletujeme miláčky bez reptání i když aktuální zpráva z rádia oznamuje, že v Plzni od rána prší. Ale když se v v půl jedenácté dozvídáme, že máme letět rychlostní disciplínu přes pět sektorů o maximální délce 452 km, pochybují mnozí o zdravém rozumu štábu soutěže. Start je několikrát odložen a první kontrolní chroust přistává po necelé půlhodině (a to se nejednalo o žádného pokračováka), ale vedení se nevzdává, je vypuštěn druhý kontrolní chroust a na jeho doporučení je ve 12:40 kolotoč páté disciplíny roztočen. Vzdávám se pořadí v první řadě a podruhé za sebou se stavím na konec startovního pole a když se po neúspěšném prvním startu staví vedle mě Ivan Novák, žádné velké přesvědčení o úspěšnosti dnešní akce ve mně není. Když se konečně spojím lanem s naším Gambrinusem, zbývá do otevření pásky deset minut a kdyby se nebe otevřelo, měl bych asi dost starostí, ale hustá střední oblačnost naštěstí stále konvekci tlumí a tak po vypnutí pomalu točím na metrovém stoupání, až pod sebe nalákám veliký houf větroňů a když v patnácti stovkách srovnávám a vydávám se hledat stájové spolubojovníky, většina z nich se otáčí, hrdinně se vrhá do pásky a vyráží na trať. První sektor je půlkruh o poloměru 40 km se střederm v Soběslavi, ale dostat se k němu znamená vyrazit ne na jihozápad, ale takřka na jihovýchod až k H.Brodu. Do prostoru se dostáváme mezi Pacovem a Pelhřimovem, rychle se otáčíme a spěcháme k druhému sektoru, výseči o poloměru 40 km, se středem ve Vranově. Strategie zní líznout tento prostor někde u Telče a rychle se vrátit na sever, ale to rychle se nám nedaří. Jarda s Milošem se zachraňují na svazích Javořice, ale Tomáš ve snaze nalézt lepší stoupání se propadá na šišky a když po deseti minutách Jára hlásí, že stoupání zesílilo na tři metry vypne rádio a víc o něm neslyšíme. Já se zachraňuji na svahu jižně od Špičáku, kde na půlmetříku čekám, až postupující sluníčko dorazí do Třeště. Nejdříve poskočím nad město, kde na se meříku zvedám do 1200m a pak se konečně udělá chmurka nad Špičákem, kde se na dvoumetru vyhoupnu do 1700m. Severně od Jihlavy točíme asi nejsilnější stoupání dne, ale v době kdy k němu dolétnu ho Jarda s Milošem už opouštějí, prolétávají třetí sektor, kruh o poloměru 10 km se středem v Polné a zamíří ke Žďáru. Čtvrtý sektor je kruh o poloměru 30 km se středem v Poličce, ale ten musíme také jen lehce líznout a spěchat domu, protože od západu se blíží další oblast vysoké oblačnosti. U Chotěboře dolétávám Jardu s Milošem a společně vytočíme na dokluz. Do Zbraslavic dolétlo jen sedmnáct pilotů a i v naší stáji jsou ztráty. Tomášovo zdržení u Telče ukončuje jeho let v Chotěboři a Míra Šedivý přistává do pole u Dářka.

Neděle 27.7. - za blbost se platí!!

Nedělní ráno nás vítá modrou oblohou čerstvým jihovýchodním větrem. Čeká nás pěkně teplý den a tak letadélka skládáme co nejdříve a v duchu i nahlas vedeme úvahy, zda v tomhle počasí má vůbec smysl někam letět. Ale Horác tvrdí, že letové to určitě bude a na jeho doporučení vypisuje štáb dvě varianty. Áčko je čtyřstovka s otočnými body Klatovy, Měřín a béčko dvoustovka, kdyby to nevyšlo podle předpokladů. Před jedenáctou hodinou je vypuštěn Horác jako kontrolní chroust a celé startovní pole sleduje z úkrytů pod křídly svých kluzáků, jak se hodinu trápí ve slabých stoupáních v čisté termice s dostupem do sedmi set metrů. V 11:30 je áčko odpískáno a start béčka je stanoven na 12:30. Vracíme se do kempu a ve stínu stanů si dopřáváme lehký oběd. Jak vzrůstá teplota, začínají po dvanácté hodině pod vrstvou cirů naskakovat první chmurky a když ve 12:45 odstartuje první aerovlek, zdá se, že to dnes bude zase pěkný sprint. Čtyřicet mašin vyčkává v okolí letiště na otevření pásky ve třímetrových stoupáních s dostupem přes dva tisíce a s vědomím blížící se vysoké oblačnosti postupující fronty vyráží celý peloton bez dlouhého vyčkávání na trať. První rameno do Opařan jde rychle. Pod Mladou Vožicí nalétneme čtyřmetr, který nás vynese tak vysoko, že dostaneme patrně výškovou nemoc a nestihneme včas posunout řídící páky kupředu. A tak jedině Jarda, který uposlechl povel rovnáme a opustil stoupák o sto metrů níže než Miloš a já se stává dnes vítězem. My dva, ale i další, ač o tom ještě neví jsme už z kola ven. Tedy kromě Romana, který výhody své elektronické výbavy opět využil a Míra když viděl, jak kluzáky s ním na kruhu houfně opouštějí stoupák se dovtípil také. Ale nás momentálně zajímá, jak co nejrychleji dlouhým přeskokem otočit první otočku a navázat na mraky u Tábora. Nejlepší stoupák najde opět Tomáš, Jardovi se také celkem daří a tak se s Milošem ocitáme na konci naší skupinky. Ale počasí se mění. U Pacova točíme naposled pod kumuly a před Jihlavou se ve větším houfu opět všichni tři setkáváme. Tomáš je v čelní skupině asi patnáct km před námi a my se postupně vrháme do čisté termiky za ním. Po otočce v Polné nalétne čelo naší skupiny metřík, tak trochu dotočíme a poskočíme k H. Brodu, kde vytočíme na dokluz. Počáteční euforie nás ale brzo přejde.Od západu se přibližuje přeháňka, tak rychle jedno pivčo a uklidit ptáky do vozejků. Po návratu do baru si prohlížíme předběžné výsledky a už je jasné, že další piva budeme pít ne na vítězství, ale na žal. A tak po příjemné a osvěžující koupeli v nedalekém rybníku probíráme v teplé letní noci s ostatními hříšníky, ale i s těmi šťastnějšími, kteří trestu o fous unikli při Staropramenu problémy, které závodění, ale i běžné létání přináší.

Pondělí 28.7. - čas k úvahám

Očekávaný noční déšť přichází až ráno a podle Horácovo předpovědi dnes slunce patrně neuvidíme a tak je již v 9:30 vyhlášen neletový den. Srážková oblast studené fronty byla na radarových odrazech ráno někde nad Plzní, ale než se vrátíme do kempu, drobný déšť už bubnuje do střech našich stanů. Většina výpravy postupně opouští v autech kemp a než odbude poledne, zůstáváme s Milošem sami. Na podobné počasí má Miloš dobrý lék a já při jeho pravidelném oddechování se snažím dopsat události posledních dní. Ale monotónní zvuk dešťových kapek mě po chvilce také zdolá a protože podle některých odborníků je spánek po obědě (a nebo místo oběda?) zdravý brzo se k Milošovi připojuji. Sluníčko, které se přece jen odpoledne ukázalo nás oba vytáhne z pelechů, ale než vyhřátý spacák opustím, stále se v myšlenkách vracím k včerejšímu dni. Když jsem v loňské kronice větou o kroužení s "velmistrem Pánkem" vyvolal polemiku, která se táhla až do zimy, řekl jsem si, že napíšu-li ještě někdy nějaký canc, budu se snažit, abych se podobným reakcím vyhnul. Ale nějak mě to nedá a jeden názor z davu na včerejší událost zaznamenám. Předesílám, že tato myšlenka není z mé hlavy a pokud se k ní autor sám veřejně nepřihlásí, nebudu na případné odezvy reagovat. Znáte to heslo, že udávat se nemá, ale hlásit se to musí. Jsme na závodech a tak se bojuje všemi prostředky. Ale nikdo nejsme dokonalý a když někdo začne na veřejnosti prát špinavé prádlo, měl by si vzpomenout na zákon o akci a reakci. A ono by se opravdu mohlo někdy příště stát, že jednoho rána nějaký pan "X" jen tak mimoděk třeba u snídaně s ředitelem soutěže prohodí, že má obavy o bezpečnost všech soutěžících, protože pan "Y" včera nedodržel předepsaný odpočinek a hrubě porušil životosprávu, no prostě něco v tom včerejším duchu, udávat se nemá, ale hlásit se to musí. Zdá se vám to přitažené za vlasy? Možná ano. Ale co když touha po vítězství bude větší než ta včera a zábrany žádné? Přiznám se, že podobné myšlenky přivedené do reality mě docela děsí, jenže když si někdo v touze po vítezství nevidí na špicku nosu a nepamatuje si co bylo vcera... Ale pryč s černými myšlenkami. Podvečerní sluníčko zahání chmurné mraky i úvahy, do kempu se postupně vrací výletníci a zítra nás snad čeká další letový den.

Úterý 29.7. - poprvé na sever

Včera není dnes a kočka není pes, to stará pravda. Studená fronta se ve svém postupu na východ zpomalila a ranní obloha zakrytá vrstvou střední oblačnosti nevěstí nic dobrého. I Horác je ve svých prognózách méně optimistický než včera a obrázky z družic a radaru, na kterých je vidět, že celá česká kotlina je ukryta pod vrstvou oblačnosti a na Šumavě jsou již v této době přeháňky vede štáb soutěže k odkladu briefingu na dvanáctou hodinu. Ale situace se začíná rychle měnit. Připravte start, šíří se kempem nová zpráva a tak ještě před dvanáctou hodinou je většina kluzáků připravena v letovém stavu. Že se poletí začíná být jasné, ale co? Ve dvanáct hodin se konečně dozvídáme, že ve hře jsou dvě varianty, severní a jižní, každá o délce asi 160 km. Ale až večer se z kuloárových rozhovorů dozvídáme, že ve štábu soutěže se vedl ostrý spor, kam letět. Zvítězil názor ředitele soutěže a letělo se na sever, ale po odletu náš přítel Václav Jílek naloží hlavního rozhodčího Jirku Cihláře do Eurostáru a obletí spolu větší část plánované trať jižní trasy a ve štábu se pak dlouho vedou disluse, zda severní trasa byla skutečně lepší, než ta jižní, ale to nás už nemusí trápit. Podepisujeme prohlášení že letíme trať Zbraslavice, Nymburk, Jičín, Červené Janovice, Bohdaneč, Zbraslavice. Počasí je v době startu trochu problematické, ale všem soutěžícím se daří udržet ve vzduchu a brzo po otevření odletové pásky se díky pokročilému času vydávají na trať. Do Nymburka se většina pilotů dostane bez problémů, pod kumuly se základnou v 1200 m, když pominu několik smolařů, včetně mě, kterým se podaří zapsat několik fixů za hranici MTMA Kbely. Druhé rameno se letí v čisté do cca 1300m a proti celkem silnému severnímu větru, ale u Jičína naskakují kumulky se základnou v 1500m a ti šťastnější pod nimi naleznou až tři metry. Ale mraky vedou více na východ, než by nám vyhovovalo a na zpáteční cestě se proto všichni musí vyhnout CTR Čáslav. Na úrovni Kolína většina soutěžících dotáčí na dokluz, který je veden obloukem okolo letiště. Lesy okolo Zbraslavic otět drží a tak ti, co nespočítali dokluzovou výšku riskantně mají opět krátké ruce. Nejlépe se dnes daří Tomášovi, ostatní dolétávají s minimálními bodovými rozdíly, tedy až na mě. Dostávám dnes druhý černý puntík, nula bodů a výtku z výstrahou, za tři fixy asi 100m mimo povolený sektor.

Středa 30.7. - na hraně

Nějak mě to po ránu nesedí. Obloha kam dohlédnu je modrá, ale slunce nesvítí. Až když se ze svého obydlí vysoukám celý, přicházím záhadě na kloub. Východní polovina oblohy je pokryta oblačností a podle neověřených informací několik desítek kilometrů od nás na východ prší. Studená fronta, která nedostala povolení ke vstupu nad území bývalého Sovětského svazu se zastavila, přeskupila na okluzní a chtěla se vrátit zpět na západ, ale v tom jí celkem úspěšně bránil nevýrazný výběžek vyššího tlaku a tak jsme celý den mohli nad našimi hlavami sledovat tento mohutný souboj titánů. Několik hodin vysílá fronta proti výběžku pásy oblačnosti jako předvoje obrovského vojska, ale hřebínek je za pomoci sluníčka vždy úspěšně rozpustil. Jenže sluníčku i hřebínku odpoledne dojdou síly a předvojové pásy střední oblačnosti pronikají dále na západ. Štáb soutěže ale nemůže čekat na výsledek tohoto boje a proto vyhlašuje v 10:30 dvě varianty, které sází na vítězství hřebínku vysokého tlaku a obě vedou na západ. První o délce 300 km nás zavádí až do Rokycan, druhá dvoustovka jen na Vltavu, ale po několikerém odložení startu a neúspěšném průzkumu dvou chroustů je dnešní den prohlášen za "první hasičské cvičení." Okluzní fronta dnes vítězí a v odpoledních hodinách hranou své oblačnosti udělá rezolutní konec všem termickým snahám v okolí letiště. A tak pomalu svážíme kluzáky zpět ze startu k hangáru a vozejkům. Rozebrat, uložit, alespoň ty mouchy, že dnes nemusíme utírat. Doma prý úspěšně letěli třístovky, Pepa Bušek dokonce 670 km. Škoda že se souboj tlakových útvarů neodehrál někde u Šumperka.

Čtvrtek 31.7.- hurá na Stvořidla

Co se včera táhlo, jde dnes docela rychle. Okluze posunula v noci svoji přední hrana až na Šumavu, od západu jí jde naproti další fronta a tak se na obloze budou určitě odehrávat další tvrdé souboje, které ovšem pro nás mají dost nepříjemné důsledky. Na Horácovo doporučení je již v 9:30 vyhlášen další odpočinkový (lépe neletový) den a ani prognóza na zítřek není moc nadějná. Jediná útěcha je snad to, že pokud bude pršet, měly by to být jen přeháňky, prostě ideální den na výlet na kolech. Být ve Zbraslavicích a nejet se podívat na Stvořidla by byl neodpustitelný hřích a tak před jedenáctou hodinou se zformuje desetičlenná skupina cyklistů a vyrazí směr Ledeč, kam dorážíme přesně v poledne. Drobného deště využíváme k lehkému občerstvení pod stromy na náměstí a když déšť ustane vydáváme se proti proudu Sázavy. Posledně jsme v opuštěném pionýrském táboře ztratili stopu, tak to letos zkoušíme od památníku Jaroslava Foglara při řece, ale nakonec stejně stoupáme úzkou pěšinkou do kopce, která končí u známého domu se zamřížovanými okny. Dál už je to jasné. Prudké klesání, které nás zavádí zpět k řece se stává osudným Mirkovi Šedivému. Roztržený plášť zadního kola ho vyřazuje z dalšího boje. V kempu U Stvořidel je sice jiná obsluha a Milošovi nefunguje elektronické vario, ale Gambrinus je přítomen a tak pod velikým slunečníkem příjemně přečkáme další dešťovou přeháňku. Na zpáteční cestu se vydáváme ve dvou skupinách. Mirek s dámským doprovodem nasedá na vlak, směr Ledeč, kde zakoupí nový plášť a opraví porouchané kolo a my ostatní stoupáme do svahu nad řekou, abychom získanou výšku brzo proměnili v rychlost při sjezdu na náměstí do Ledče. Po krátké poradě vítězí zpáteční cesta po svých a tak kromě Miloše a Martiny, kteří jedou na nádraží, brzo provádíme test naší výkonnosti při stoupání do táhlého severního svahu Sázavy. V polovině stoupání vypustíme z trasy Třebětín a jedeme přes Jedlou. Před posledním stoupáním doplníme v Bohdanči tekutiny a se zvuky večerního klekání vyrážíme na poslední úsek cesty. Po dojezdu na letiště se počitadlo zastaví na čísle 55, ale převýšení raději nikdo nepočítá. Teplá sprcha je tou pravou odměnou a tak všichni s úlevou smýváme pot a únavu, abychom večer do místního baru vstoupili civilizovaně.

Pátek 1.8. - poslední leč

Pro dnešní den mají pořadatelé připraveny dva scénáře. Pesimistický, je pro případ, že bude neletové počasí, pak by v 18:00 proběhlo oficiální ukončení soutěže a vyhlášení výsledků. Ale jasné ráno naznačuje, že zvítězí scénář optimistický (i když jak pro koho), poletí se poslední disciplína a bude se třást hruškou. Na briefingu se scházíme již v 9:00 a kostky jsou vrženy. Letíme trať přes čtyři sektory s časovým omezením 2:30. Počasí bude ale problematické. Horác sice slibuje slušné stoupání, ale s dostupem jen 1000 až 1200m a kumuly se budou špatně rozpouštět. Prostě ideální závěr. Připravit startovní rošt nezabere po čtrnácti dnech moc času a před jedenáctou hodinou je možné poslední kolotoč roztočit, ale kumulky na obloze mají základny sotva ve výšce vypnutí, tak se tradičně čeká. Po půl hodince odstartuje místo chrousta na průzkum počasí první vlečná a když její pilot nahlásí, že základny se zvedly na 800, je rozhodnuto, za deset minut se startuje. V první řadě stojí Romanův Cirrus AW, ale než je celý peloton rozvěšen pod vodnatými mraky, přistává a zařazuje se do druhého kola. Mezi tím ostatní bojují o udržení ve vzduchu a čekají až pomalu se zvyšující teplota zvedne základny oblačnosti. Ve 13:05 je otevřena odletová páska, ale nikdo dnes příliš nespěchá a tak když se v 13:17 vydáváme na trať, jsme jedni z prvních. Směrem na první sektor ( Mladá Vožice) se vytvořila malá řádka a tak s větrem v zádech opouštíme ve výšce 900m naposledy letiště Zbraslavice. Jde to celkem rychle. Za Vožicí dotáčíme 1200m a protahujeme se až na konec sektoru. Do čela se dostává dvojice Miloš, Tomáš a rychle postupuje k druhému prostoru, jež tvoří kruh o poloměru 15km, se středem v Telči. Postupně prolétáváme severním okrajem tohoto sektoru a otáčíme na sever. Proti větru postupujeme o poznání pomaleji a navíc i počasí si vybírá oddechový čas. Nejhůře dopadá Jarda, který se v Jihlavě ocitá v okruhové výšce, ale vidina pečeného prasátka je silně motivující, tak se nakonec zachrání a i když pomalu, dolétává do cíle. Za Javořicí ztrácím kontakt s Milošem a Tomášem, tak se do třetího prostoru prokousávám sám. Kolo o poloměru 18km, se středem v Novém Veselí dosahuji před Polnou, ale to již se ke mně blíží další závodníci. Do cíle zbývá asi čtyřicet minut, tak popoletím kousek na sever, doberu 1350m a otáčím na H. Brod. Východně od města poprvé dosahuji výšky 1400m a vidina pečeného prasátka se začíná přibližovat i mě. Kluci se v Jihlavě vyhrabali a pokračují s několikaminutovým zpožděním za mnou. U Světlé nalétnu dva metry a protože podle výpočtu mám asi dvě minuty čas, udělám dva kruhy, pro jistotu. Do Třebětína nasadím 130, pak vyndat kolo, řídící páku kupředu a minutu před vypršením časového limitu je poslední disciplína za mnou. Na letišti jsem asi první, ale to nic neznamená. Než pro mě přijede traktor, je tu i Miloš s Tomášem a hvězda dnešního dne Míra Šedivý, který je dnes z naší stáje nejlepší. Postupně přiletí i Jarda a Roman, který po druhém vzletu odešel později. Než odevzdají své logry vítězové dnešní disciplíny, drží se Míra na druhém místě. Nakonec je dnes pátý, ale i tento výkon ho posouvá v celkovém pořadí kupředu. Jarda naopak malinko ztratí a tak se letkovská stáj v celkovém pořadí, tedy kromě Romana, který na rozdíl od ostatních obsazuje díky nulovým penalizacím sedmnácté místo, srovnává do řady od 21. do 25. místa. Letadla jsou uklizena a připravena na zítřejší transport a celým letištěm se začíná rozlévat krásná vůně. Ale než je čuně pečené, servírují se kuřátka a tak všichni s masnými pusami a s pivem v ruce probírají uplynulých čtrnáct dní. Pomalu popíjíme, ochutnáváme prasátko, klábosíme a nakonec už nikdo nemůže (tedy až na světlé vyjímky) ani jíst a ani pít a všichni se trousí do svých stanů a bydlíků.

Sobota 2.8. závěr

Někteří stávají brzo, jiní po včerejšku trochu odpočívají, ale všichni pomalu začínají balit a cpát vše do aut a karavanů. V deset hodin se naposledy scházíme ve společenské místnosti. Následuje vyhlášení výsledků a oficiální ukončení soutěže. Šplhání na bednu, blahopřání vítězům, ale i všem soutěžícím a pořadatelům, pár fotek na památku, stručné zhodnocení, několik slov na závěr a Zbraslavice 2003 jsou minulostí. Pak už zbývá jen dokončit balení, zapřáhnout transporťáky, bydlíky, rozloučit se s ostatními a vyrazit na cestu k domovu. Většina z nás volí jižní trasu (snad z velké lásky k Praze) a když se vymotáme z počátečních zatáček a sjezdů, máme všichni trochu času začít přemýšlet, co jsme za uplynulých čtrnáct dnů prožili. Odlétali jsme všichni osm disciplín, více jak třicet hodin a 1800km bez jediného škrábnutí a to je asi nejdůležitější. Šlo o závody, při kterých se velmi často dolétávalo. Vyjímkou byla první disciplína, ve které doletělo 25 soutěžících a pátá, kde dolétlo jen 19 soutěžících z celkového počtu 45. Ve srovnání s loňským rokem, výrazně stoupl počet pilotů, kteří vybavili své kluzáky výpočetní technikou, ale ono je třeba se s tímto vybavením také naučit pracovat, pokud možno ještě před závody. Ti, co to umí, mají pak při volitelných disciplínách kterých se letos letělo pět, (všechny rychlostní) značnou výhodu Ale to už jsou spíše záležitosti na dlouhé zimní večery, aby pokud se zúčastníme i příští rok reginálního klání, nebyl náš největší problém ve zbytečné penalizaci, jak se většině naší stáje stává takřka zvykem. A tak na závěr zbývá poděkovat všem, kteří nám po celou dobu soutěže pomáhali a starali se o nás. A poučení? To si určitě udělá každý sám. Tak sbohem Zbraslavice 2003 a ať žijí regiony 2004.

Události, názory, postřehy a myšlenky sepsal: Václav Rada vlastním ukazováčkem.