autor: Ing. Ladislav Pech

Koncem léta roku 1950 se ve výlohách plzeňských obchodů objevily plakáty a fotografie výsadkářů vyskakujících z letadla s výzvou – staň se i ty sokolským parašutistou. Přihlášky k výcviku se podávaly na Krajském výboru Sokola v Křižíkových sadech (dům je dnes již zbourán). Nábor zájemců se prováděl na školách a učilištích. K výcviku se přihlásilo kolem 100 cvičenců, z čehož bylo asi 10 dívek.

Vlastní výcvik začal na podzim, nejdříve v tělocvičně Sokol Plzeň 1 a potom i v Hradišti, kde se začala budovat překážková dráha, skokanské můstky a další výcvikové pomůcky a přístroje. Postupně byl v Hradišti postaven i dřevěný montovaný přízemní barák převezený z letiště Bory a instalován i trup trofejního německého kluzáku typu Gotha k nácviku výskoků z letadla.

Instruktory výcviku byli příslušníci výsadkového vojska v záloze, kteří se právě vrátili z armády. A protože v té době dozníval ve výsadkovém vojsku výcvik podle britského vzoru tzv. Commandos, probíhal i náš téměř vojenský výcvik v tomto stylu.

Velitelem plzeňského paraoddílu byl František Valenta, instruktory pak Jaroslav Ret, Stanislav Aubrecht, Vilém Kalný, Václav Mikuška a Václav Míšek.

Výcvik spočíval hlavně v mnohakilometrových terénních bězích pro upevnění kloubů kotníků, překonávání překážkové dráhy, seskoků z můstků různé výšky a nácviku parakotoulů. Součástí výcviku bylo i judo, nácvik chování v letadle, nástup do letadla a nácvik vlastního výskoku, chování po výskoku a nácvik dopadu na různé překážky v terénu. Náplní výcviku byly i pěší pochody, násilné překonávání řeky, noční cvičení s diverzními náměty.

Do Hradiště jsme docházeli téměř denně, ale vlastní výcvik probíhal 2 dny v týdnu, noční cvičení ze soboty na neděli a v neděli. Oblečení jsme měli kořistní po německé armádě, ale s rudými barety, jaké nosili i příslušníci výsadkového vojska. První seskoky z letadla, které jsme viděli ve skutečnosti, byly seskoky našich instruktorů. Ty se uskutečnili 3.6.1951 z výšky pouhých 300 m v Plzni v prostoru za Roudnou z DC-3 Dakoty. K seskokům se startovalo z Prahy. Naše první seskoky byly stále odkládány a nakonec k nim došlo téměř až po roce náročného výcviku.

Seskoky se uskutečnily na letišti v Klecanech u Prahy po několikadenním soustředění na Trojském ostrově v Praze, kde jsme měli postaven stanový tábor a kde byl v té době také výcvikový areál. Na soustředění odjelo z Plzně vlakem asi 80 adeptů k závěrečnému přezkoušení. Výskoky z letadla nad klecanským letištěm bylo možné pozorovat až z Trojského ostrova.

Na letiště do Klecan jsme odjížděli zelenými antony. Protože jsme nikdo dosud neletěl ledadlem, měli jsme před seskokem ještě vyhlídkový let, při kterém nám piloti ukazovali, co všechno se dá s Dakotou létat. Vyhlídkový let a potom i vlastní seskok jsme absolvovali z DC-3 zn. OK-WAK. Náš první seskok ale ještě neproběhl tak hladce. Praděpodobně Letecký zdravotní ústav se rozhodl podrobit náš dívčí výsadek svému výzkumu. Před seskokem jsme byli vyšetřeni, zváženi a změřili nám tlak. Teprve potom jsme se oblékli do padáků – typu V-1. Bylo úmorné horko, kolem 30 stupňů před polednem – 31.8.1951. V tehdejší době panovala zřejmě zásada, že správně oblečený padák je takový, kdy je výsadkář tak sešněrován, že může sotva dýchat. Takto oblečeni do padáků jsme čekali na nástup do letadla. Ten se však stále odkládal. Proč? Čekalo se na příjezd filmařů z Barrandova. DC-3 měla kapacitu 20 výsadkářů, a protože výcvik absolvovalo i 9 dívek, byla sestavena jedna dívčí výsadka. Skákalo se po dvojicích v tomto případě – dívka, chlapec a to byl důvod proč takový zájem filamřů. A to ještě netušili, že jedna z těch devíti dívek bude světovou rekordmankou a absolutní mistryní světa. Byla to Josefa Maxová, která zvítězila na mistrovství světa v Moskvě v roce 1956. Spolu s ní v ten den v Klecanech seskočily ještě Aubrechtová Věra, Froňková Ludmila, Kraftová Jitka, Roubalová Hana, Sedláčková Anna, Synková Dana, Zahradníková Stanislava, Zemanová Dáša.

Asi po 1 a půl hodině úmorného čekání dostáváme rozkaz k odstrojení a jde se na oběd. Tím ovšem znehodnocujeme všechna lékařská zkoumání, takže po obědě začíná celá anabáze znova. Konečně jsou tu i filmaři a můžeme startovat. Filmaři a lékaři nás doprovázejí a měří a filmují i v letadle a i po přistání k nám přijíždějí lékaři na motorce na měření tlaku hned po doskoku. Vážení se provádí až následně. Pokud se pamatuji, tak úbytky váhy se pohybovaly převážně mezi 1 a 2 kg. Filmové záběry z našeho seskoku byly použity ve filmovém týdeníku.

Na další seskok jsme si museli počkat až do 6.dubna 1952. Na borské letiště v Plzni přiletěl Ju-52 OK-BBB. Seskoky se uskutečnily za velmi nepříznivého počasí a silného větru, stále ještě s padáky V-l. Ju-52 měl kapacitu 10 výsadkářů. Výsadka, do které jsme byl zařazen, měla opět dramatický průběh. Skákalo se opět po dvojicích, z nichž jedna dvojice dopadla na dvůr borské věznice, jeden kolega musel otevírat záložní padák a já s dalším kolegou jsme se chytili na hradbu letiště z ostnatého drátu, takže silný vítr nám padáky rozcupoval na fábory.

Ještě v průběhu roku 1951 a potom i v roce 1952 se hlásili do výcviku další zájemci, jejichž výcvik probíhal obdobně jako náš. Na počátku roku 1952 jsme část své činnosti přenesli na letiště Bory do původní civilní části na východním okraji letiště u věznice. A už pod novou organizací DOSLET.

V průběhu roku 1952 jsme absolvovali další dva seskoky v Plzni, oba z DC-3, a to 22.6. a 26.10. Koncem srpna 1952 bylo při výročí Slovenského národního povstání na letišti Tri duby uspořádáno první mistrovství republiky v seskoku padákem, na které bylo z Plzně delegováno mužstvo mužů i žen. Družstvo mužů ve složení Václav Suchý, Štěpán Čaj a Vladimír Hrubý se umístilo v závodě parašutistických hlídek na 3. místě. Závod žen byl s ohledem na počasí odložen a uskutečnil se až 14.9.1952 v Brně a družstvo Plzně ve složení Josefa Maxová, Dana Synková a Věra Aubrechtová se umístilo rovněž na 3. místě.

V roce 1953 byla organizace DOSLETU zrušena a letecké sporty byly zapojeny do nové organizace Svazu pro spolupráci s armádou.

Současně došlo i ke změně organizace seskoků v jednotlivých klubech. Aeroklubům byly přiděleny malé letouny, takže už nebylo nutné čekat na přílet velkých letadel. Nejdříve to byl americký čtyřmístný Fairchild s naším typovým označením UC-61K, v roce 1955 pak náš Sokol UC-63K, v roce 1957 dvoumotorový Siebel C-3. V roce 1959 pak konečně L-60 Brigadýr. Přešlo se rovněž na jiný druh padáků – na sovětské čtvercové PD-47, které již byly řiditelné. S těmito padáky bylo již možné skákat volné pády.

První padáky typu PD-47 přivezl do Plzně na jaře 1953 sám hlavní náčelník paraodboru Vasil Kučeravý. Skákalo se z UC-61K a hned při prvním seskoku se stalo něco, co jsem předtím, ale ani potom již neviděl. Jožka Maxová vyskočila z obvyklých 600 m a dostala se do stoupavého proudu. Ale jen ona, ostatní i letadlo přistáli, ale Jožka se stále držela ve stejné výšce. Vystartovala další výsadka, všichni vyskočili a přistáli, i letadlo bylo znovu na zemi, ale Jožka stále ve vzduchu, než ji jihozápadní vítr odfoukl k borským kasárnám, kde konečně přistála.

V srpnu 1953 bylo v Ostravě uspořádáno druhé mistrovství republiky v seskoku padákem. V přeboru hlídek se družstvo Plzně ve složení Josef Čaj, Luboš Karas a Ladislav Pech umístilo na 2. místě. V závodě jednotlivců se Eva Kořínková z Plzně umístila z 600m na 3. místě a v závodě z 1000 m na 2 místě.

Největší sportovní úspěch si plzeňský parašutismus připsal až v roce 1956, kdy 14.7. vytvořila Josefa Maxová v Chrudimi světový rekord při seskoku z výšky 1500 m na přesnost přistání a na mistrovství světa v Moskvě, spolu s dalším čs. reprezentantem Gustavem Koubkem získali první místa v kategorii mužů i žen.

Od založení plzeňského paraodboru, tj. od roku 1950 dělal náčelníka František Valenta, kterého v roce 1952 vystřídal Květoslav Wiesner. Od roku 1955 do roku 1958 dělal vedoucího František Balej a od roku 1958 do roku 1968 Jiří Murtinger.