autor: Oldřich Kovářík

Sportovní letci se dočkali, po odjezdu americké armády jim byl povolen vstup na bývalé letiště ZA a to 1. prosince 1945. Po bývalém majetku ZA, který byl vyšší než 6 mil. Kč, nezůstal ani betonový nápis Plzeň, který býval na okraji letiště před 1. hangárem a býval vidět pouhým okem z výšky až 4 000 m. Zbyly zde jen nepoužitelné trosky a železný šrot, ale také tři dosti zachovalé dřevěné budovy po Němcích, bývalá strážnice a dvě velké budovy tvaru Z, ve kterých byli ubytováni němečtí vojáci. Po krátkém zjištění stavu se rozhodlo, že se ze strážnice zřídí restaurace, ve druhých budovách se zařídí kanceláře, šatny, dílny, sklady a jiné místnosti, které budou třeba a ta jedna hromada železa není šrot, ale rozebraný německý hangár, který se ihned začne stavět. Tak se všichni pustili s chutí do práce a v květnu 1946, když nám byl přidělen MNO první letoun, německá Gotha, již jsme ji mohli dát do hotového hangáru. Také některé kanceláře a jiné místnosti byly většinou již upraveny. První letadlo přilétl z Prahy 25.5. pan Rais, druhé – Kukuruznik jsme dostali 18.6. těsně před naším 1. leteckým dnem, nad nímž měla záštitu paní Hana Benešová a při křtu Kukuruznika ji zastupovala paní Kutlvašrová. Na leteckém dnu byl slavnostně položen základní kámen pomníku padlých letců, členů ZA. Na leteckém dnu bylo na letišti 9 vojenských a 16 civilních letadel a přihlíželo 25 tisíc návštěvníků a udělalo se přes 500 vyhlídkových letů. To již nám bylo veseleji, krátce po leteckém dnu si 8 pilotů obnovilo letecké diplomy. Náš letecký park se začal rychle rozrůstat, 25. srpna jsme z klubových peněz koupili 2 Pipery, 5. září nám byl přidělen další a 20. září další dva. To již bylo na letišti rušno.

Všechen zájem se soustředil na výcvik nových a obnovení starých pilotních diplomů. Do 12. prosince měl ZA 20 obnovených a 20 nových pilotů, a provedl 7 leteckých dnů mimo Plzeň. Toto období se stalo jedním z nejvýznamnějších v historii ZA. Postavil se hangár, z větší části se upravily budovy, zařídily se kanceláře, šatny, restaurace, dílna s obráběcími stroji, které jsme koupili ze Škodovky jako vyřazené (ohořelé po náletu ), čtyři zaměstnanci si zařídili byt, upravil se modrý sál, ve kterém se pak konaly večírky a zábavy, opatřilo se 7 letadel a nalétalo se prakticky jen za půl roku 4 985 letů v čase 685 hod. Protože vznikl na letišti veliký provoz, vypracovaly se řády, podle nichž se museli všichni řídit. Byl to řád pilotní školy a pilotního výcviku, řád pohybu letadel na letišti a v jeho blízkosti, pro letecké dny mimo naše letiště, pro provádění vyhlídkových letů a letů aerotaxi. Aby se členům lépe pracovalo, byla stanovena odměna za odpracované hodiny bezplatným létáním takto: prvních 100 hodin za 1 hod. práce 1 minuta letu, druhých 100 hodin za 1 hodinu práce 2 minuty letu a za každou další odpracovanou hodinu byla odměna 3 min. letu. Počítalo se to vždy jen v jednom roce. V tomto roce bylo odpracováno 43 členy celkem 15 410 hodin.

Byl duben 1946, nastoupil jsem ve Škodovce a přihlásil se v aeroklubu. Měl jsem konečně veliké štěstí, již v srpnu jsem začal létat pilotní školu. Učil mě pan Peroutka St. a v prosinci jsem skládal pilotní zkoušky. Měl jsem nalétáno osm hodin, ale tehdy to na získání diplomu stačilo. Konečně se můj sen splnil, dostal jsem diplom!

Na letiště jsem chodil skoro každý den, jako mnoho jiných. Bylo tam mnoho práce a také jsme chtěli létat. V dubnu 1946 jsem odešel ze Škodovky a nastoupil do zaměstnání v aeroklubu, bylo třeba dostavět druhý hangár, nádrže na benzin uložit pod zem, zařídit dílnu s obráběcími stroji…. Měli jsme i restauraci, kam jsme chodili na obědy a svačiny.

V roce 1947 jsme pracovali a létali se stejným nadšením. Soustředili jsme se více na to, co nám přinášelo peníze, abychom měli na benzin a jiné potřebné věci. Restauraci jsme pronajali panu Vostradskému, v obráběcí dílně jsme začali vyrábět kompresorky do ledniček pro firmu bratří Čihulů a pro uranové doly různě dlouhé vrtáky apod. Opravovali jsme letadla, motory, auta, dělali vyhlídkové lety, aerotaxi, léčili dětem černý kašel, jak nám poradili naši letci, kteří létali v Anglii. Provádělo se to tak, že se s dítětem muselo vystoupat neméně do 3 tisíc m a tam s ním létat půl hodiny. Dařilo se nám, měli jsme úspěch. Aby se to všechno stačilo, byl přijat ještě jeden člen do stálého zaměstnání. To již měl ZA 6 zaměstnanců: sekretářku Evu Šnepovou, šéfpilota Josefa Raise, řidiče Josefa Staňka a 3 mechaniky Viléma Houbu, Josefa Kordu a Oldřicha Kováříka. Během roku jsme provedli s velkým úspěchem 16 leteckých dnů.

Začal se stavět druhý hangár a to tak, že se nejdříve v lese u Vejprnic musel rozebrat, převést na letiště a zde smontovat. Protože chybělo hodně plechů na stěny i na střechu, dělali jsme stěny z porobetonu tak, že jsme jím vyplnili železnou konstrukci hangáru. Další velká akce byly dvě velké benzinové nádrže, každá o obsahu 50 tisíc litrů, které na západní straně letiště zbyly po Němcích. Protože byly na povrchu letiště a překážely provozu, musely se odstranit. Tak jsme si půjčili bagr za Škodovky, který nám je pomohl převézt vedle hangáru, vyhloubil pro ně díry, usadil je tam a zasypal. Bagr jsme také použili ke zvednutí a usazení nejtěžšího dílu střešní konstrukce hangáru. Čerpací trubky, motorová čerpadla a elektrickou instalaci nám k nádržím provedla Benzina na své náklady. Sedm pilotů si z malých, dosud nevyužitých místností udělalo „svobodárny“, ve kterých přenocovali ze soboty na neděli, aby nemuseli ráno tak brzy vstávat a pospíchat na letiště. Plachtaři si zde také postavili dřevěný hangár.

Dne 8. listopadu 1947 se konala schůze starých členů a příznivců Západočeského aeroklubu. Zúčastnili se jí šéf min. dopravy inž. Bervid, představitel civ. letectví, ze staré hangárenské gardy přijeli ředitel inž. Cajthaml, inž. Haller, inž. Pokorný, Jimy Žďárský, p.Fousek, paní Anežka Šedivcová-Formánková, první československá pilotka, praporčík Janhuba, šéfpilot Kraus, pilot Kesler, škpt. Pošta, škpt. Peroutka, inž. Kordule, inž. Schovánek, inž. Štroner, J. Walter, por. Štork a řada jiných. Vzpomínalo se na dobu před dvaceti lety a byla podávána tradiční večeře: dva buřty s cibulí.

V tomto roce jsme vyřadili Gothu a Kukuruznika, kteří měly odlétáno, a dva Pipery po havárii. Získali jsme 8 nových: 2 Zlíny 281, Pipera, Kukuruzníka, Sokola M-1, Sokola M-2, vlečnou C-104 a vlečného Čápa. Vyškolilo se z jara 20 a na podzim také 20 nových pilotů. Odpracovalo se 11 732 hodin – 56 lidí. Odlétalo se 8 111 letů v čase l 385 hodin. Spotřebovalo se 30 113 l benzinu.

Pracovalo se, létalo se a získávaly se peníze až do chvíle, kdy se do aeroklubu dostala politika. Přišel zákaz létání. Z letadel se musel vypustit benzin, sundat vrtule a zamknout hangáry. Na letiště byl přidělen oddíl policistů a ve dne i v noci jeden hlídal, do hangáru se smělo jen za jeho doprovodu. A čekali jsme. Povolení pro nás stále nepřicházelo. Na plachtaře to ale neplatilo. Ti mohli létat – tak létali. Když to již trvalo dlouho, to se blížil srpen a oni viděli naše smutné pohledy, tak se nad námi smilovali a vyzvali nás, abychom si šli s nimi zalétat za navijákem. Tak nás jejich přátelskou nabídku několik využilo. Jednou při našem létání na větroních se nechal pan Dupal vytáhnout na kluzáku (bidle) a vzal si s sebou housle, na které při prolétnutí kolem nás hrál. Sklidil velké ovace.

I přesto, že se nesmělo motorově létat, jsme se stále scházeli, a když nebylo co dělat, hrál se stolní tenis nebo žolíky, někdy vzal Pepa Slíva svojí mandolínu a zpívalo se. Mívali jsme, a to i v době kdy se smělo létat, takové schůzky, při kterých nám starší piloti, nebo ti co létali za války vyprávěli své zážitky nebo se promítaly filmy. Byl ustaven akční výbor, který měl o všem rozhodovat, ale nebylo o čem. Až koncem dubna 1949, když přišel z Prahy po několika urgencích přípis, že dokud nebudou v aeroklubech provedeny akčním výborem řádné prověrky, tak nebude povoleno létání. Tak akční výbor vyloučil asi šedesát našich členů, pak jsme mohli létat. Mezi vyloučenými byli pan Jaroslav Balík (zakladatel ZA), naši zahraniční letci Vlastimil Veselý, Miroslav Mansfeld, Karel Pošta, Stanislav Peroutka, Václav Šlouf a dále Antonín Dupal, Josef Rais, Hynek Jarošík, Josef Korda, Josef Arbes, Jan Sigmund, Ant. Klouček, Old. Kovářík, Zdeněk Janda, Hubert Hübner, Josef Slíva, Jan Asník, Karel Malecký, Helena Sýkorová, Dr. Krahulík, Kratner a další aktivní členové. My čtyři, co jsme tam byli zaměstnáni a byli jsme také vyloučeni, jsme si museli hledat nové zaměstnání. To jsme našli u Stavebních závodů, které se právě tvořily (poslední název Stavební stroje).

Po sedmi letech jsem se známými letci nechal zlákat a podal znovu přihlášku do aeroklubu, to již byl Svazarm. Přesto, že jsem v přihlášce uvedl, že mě akční výbor v roce 1949 vyloučil, přijali mě. K obnovení diplomu stačilo jen přezkoušení náčelníkem, dostal jsem nový diplom a mohl jsem zase létat. S velkou radostí jsem se pustil znovu do práce a do létání, zase jsem prožíval šťastné chvíle mezi nebem a zemí. V roce 1959 jsem však bohužel musel odevzdat diplom a klubový průkaz náčelníkovi s tím, že je to rozkaz shora. Tak jsem byl podruhé vyloučen, nevěda proč. Tím definitivně skončilo moje létání, jemuž jsem obětoval všechen volný čas.

Třikrát jsem v aeroklubu začínal, třikrát nedobrovolně končil. Prvně mně to překazili Němci, pak dvakrát komunisté. V pilotním výcviku jsem šel na první sólo na svůj 81.let. Za ta dvě krátká období, co jsem mohl létat, jsem nalétal jen asi 300hod. I přes tu smůlu, která mně provázela, mohu říct, že jsem v letadle prožil vše krásné, co je možné. Létal jsem při zemi, nad mraky, i bouřku jsem zažil, létal vyhlídkové lety, léčil dětem černý kašel, létal ve skupinách, dokonce i tříčlennou svázanou skupinu. Létal jsem akrobacii, také akrobacii na C-104, což byl mimořádný zážitek, a poznal jsem i dobré kamarády.