autor: Bohumil Míka

Již od mládí mě zajímalo létání. Přál jsem si plachtařit, ale pro zrakovou vadu jsem nebyl do výcviku přijat. Využil jsem náhradní možnost a přihlásil jsem se s kamarády na internátu k absolvování základního parašutistického výcviku. Často jsme se z oken dívali, jak parašutisté vyskakují a padají volným pádem. Považoval jsem tento sport za příliš náročný a odvážný a nikdy by mě nenapadlo, že právě tento sport mně umožní prožít tolik krásných let na letišti v bezvadném kolektivu.

Přestože se jednalo o dobu poznamenanou politickým systémem, je nutné přiznat i klady této doby. Veškerá nákladná letecká technika a parašutistická výzbroj jako padáky, kombinézy, přilby, obuv a pod. včetně vlastního provozu byla dotována, i když její výše byla omezena. Každý se mohl tomuto sportu věnovat bez ohledu na jeho finanční sitauci. Na druhou stranu je nutné vidět celou řadu zbytečných předpisů pro vlastní provoz. Uskutečnit několik propagačních fotografií ze vzduchu bylo téměř nemožné. Účast na státem organizovaných akcích jako 1.máj apod. byla samozřejmostí. Veškeré seskoky se řídily výcvikovou osnovou. V případě zhoršeného počasí se prováděly náhradní seskoky, případně soutěž na přesnost přistání apod. Naštěstí výcviková osnova umožňovala provádět i seskoky v noci, do vody a do terénu, což značně zvyšovalo atraktivnost této činnosti. Nejoblíbenější bylo letiště Plasy, kde byly dobré podmínky jak pro ubytování v budově tak pod stany, koupání a stravování v blízké restauraci. Nejkrásnější byly večerní táboráky při kytaře a nebo posezení v hospodě v Rybnici pod letištěm při harmonice. Jakmile jsme se v této hospodě objevili, hospodský již automaticky nosil na stůl salám s cibulí a připravil harmoniku. Vzpomínám i na jiná soustředění, jako na letišti v Rokycanech, v Karlových Varech, Českých Budějovicích, Klatovech a Staňkově. Většina těchto soustředění byla pouze záležitostí členů plzeňského aeroklubu, nechyběla ani závěrečná soutěž, kdy se pro větší počet účastníků používal letoun An-2. Tento letoun se využíval i pro větší provozy o víkendech, na něž se sjížděli i parašutisté z okolních letišť, vlastně jsme se o letoun AN-2 se postupně střídali

v rámci celého kraje.

Vzpomínám si, jak při přeletu do Českých Budějovic na soustředění zkusil pilotování. Vlezl jsem si na místo pilota, ale moje pilotáž nebyla dobrá na žaludek a tak mě kamarádi dlouho nenechali. Pilotovat se mně zachtělo ještě jednou. Stále jsem myslel na to, že jsem chtěl být původně plachtař. Jelikož nám pravidelně vozili plachtaři z letiště Letkov padáky na přebalení, rozhodl jsem se, že jednou je pojedu přebalit tam a že se rovnou svezu na větroni. Vyzkoušel jsem aerovlek s instruktorem Milošem Houhou. Pilotování mně rovněž moc nešlo. Znovu se projevilo, že nemám na pilotáž dost citlivosti. Ovšem poznal jsem, co je to ostrá zatáčka, pád, vývrtka a další. Konečně jsem mohl uznat, že je to rovněž nesmírně krásný sport, ale také se přesvědčit, že proti mým parašutistickým zkušenostem z ovládání volného pádu, kdy v rotaci jsem absolvoval i vývrtku plochou a hlava mně doháněla nohy, je létání, pomineme-li akrobatické, podstatně méně náročnější. Při plachtění při přeletu se může stát, že letoun musí přistát v terénu. Při seskocích s tehdy používanými padáky jsem nepočítaje vlastní seskoky do terénu přistál velmi často mimo doskokovou plochu. Moje první přistání mimo plochu skončilo na stromech ve stráni nad řekou při letišti v Rokycanech, kde jsem zůstal viset ve velké výšce. Musel jsem otevřít záložní padák a po něm slézt. Příště jsem přistál na stromě při seskoku na místním letišti v Plzni. Náhle značně zesílila rychlost větru, snášelo mě to pozadu ke stromu, kde jsem přistál nepředstavitelným kotrmelcem vzad a podivným zachycením hlavou dolů. Několikrát jsem přistál v lese na stromech i na mýtině kolem letiště v Plasích.

Nejvíce si pamatuji přistání na prvém krajním velmi vysokém stromě na letišti v Karlových Varech. Tehdy se mně při otevření padáku zachytil výtažný padáček, který měl ještě šňůrky, o přezku na kanadě. Padák vytvořil oblouk a neotevřel se. Po následném otevření záložního padáku se mi přehodily šňůry přes vrchlík a deformovaly ho. Bylo jasné, že klesám příliš rychle, a tak jsem okamžitě uvolnil zachycený výtažný padáček hlavního padáku, který se následně otevřel, i když byl velice zamotaný. Při takovém neřízeném přistání jsem se zachytil na již zmíněném stromě. Stačilo natáhnout ruce a mohl jsem po kmeni slézt dolu z výše cca 10 m. Vše dopadlo dobře, neměl jsem jediný škrábanec.

Při jednom provozu bylo počasí jako stvořené pro vývoj stoupavých proudů. Skákal jsem ještě na čtvercovém padáku a pamatuji si, že několik z nás přestalo klesat a začali jsme být zanášeni směrem na Bory. Přistál jsem blízko Goldšajdrovky asi po 10 min., jeden z nás dokonce po 20 min. u doudleveckého mostu.

Seskokům do terénu se nevěnovala nijak zvláštní pozornost. Jednou jsme se při soustředění v Plasích rozhodli, že na závěr provozu seskočíme na louku pod letištěm u řeky, kde byl nedaleko pionýrský tábor. Když děti viděly, že na louku skákají parašutisté, celý tábor se rozutekl a my jsme museli dávat pozor, abychom někomu nedopadli na hlavu. Daleko větší pozornost se věnovala propagačním seskokům, zejména při seskocích na omezené plochy, jako stadiony a pod. Jednou jsme měli uskutečnit seskok při setkání mládeže v Sušici na louku pod kalichem. Místo doskoku je vzdáleno od mého rodného domu asi 500 m. Společně s Honzou Murtingerem a Pepíkem Zíbarů jsme sestavili výsadek sušičáků. Já jsem ale musel před mojí matkou utajit, že budu skákat, protože ona měla stále námitky, že jsou seskoky nebezpečné. Když jsme seskočili, převlékl jsem se a šel normálně domů jako po příjezdu z Plzně. Matka mně sdělila, že před chvílí téměř pod naším domem se snášeli parašutisté a že to bylo hezké. Musel jsem se smát, ale že jsem skálal i já, jsem jí neprozradil.

Výkonnost každého parašutisty se zvyšovala postupným plněním výcvikových tříd. Po jejich splnění bylo třeba absolvovat soutěž na příslušné úrovni a s odpovídajícím výsledkem, aby bylo možné dosáhnout udělení příslušné výkonnostní třídy. Byly prováděny soutěže od úrovně místní až po celostátní. V Plzni byla pořádána soutěž o pohár Ex Plzeň. Osobně jsem se několikrát zúčastnil oblíbené soutěže o Rakovnickou dlaždici. I když konkurovat na vrcholové úrovni bylo velmi problematické, v Plzni bylo dobré družstvo ve složení: mistři sportu R.Vít, V. Treml. B. Sehnálek, A.Povoda. Toto družstvo bylo rovněž známo jako parašutistická kapela: Vít housle, Povoda – harmonika, Sehnálek – vozembouch, Treml si rád zazpíval.

Parašutismus nepředstavoval jen seskoky, ale pravidelné předseskokové a tělesné přípravy prováděné 2x v týdnu. V létě vše probíhalo venku, v zimě se tělesná příprava prováděla v tělocvičně a chodilo se rovněž plavat. Součástí zimního období bylo rovněž teoretické školení s možností získat instruktorské oprávnění. Tehdejší období paraodboru bylo charakterizováno stabilizovanou členskou základnou a dobrým materiálním zabezpečením. Již vlastní sport sám svojí náročností vytvářel podmínky pro vznik dobrého kolektivu. Pouhé balení padáku, které se provádělo ve dvou, vyžadovalo vzájemnou pomoc.

Jelikož seskokové dny byly většinou o víkendu a začínalo se brzo ráno, tak každý, kdo mohl, přespával na letišti. Společně jsme chodívali do restaurace na letišti zvané U darebáka. Oslavovali se nejenom narozeniny a svátky členů, ale každý dosažený výkon. Pověstné víno v té době byla Černá kočka, spolehlivý nápoj pro oslavy. Každoročně odbor para pořádal přímo na letišti pro členy a okruh přátel mikulášské zábavy, jarní vínky a pod. Místnost byla vždy krásně vyzdobená, nad tanečním parketem byl rozvinutý padák, k tanci a zpěvu hrála parašutistická kapela doplněná magnetofonem. Barmanem byl tradičně B. Sehnálek. Členové odboru se sdružovali a bavili i jiným způsobem, například si vyrobili vlastní motorový člun a na Hracholuskách provozovali vodní lyžování. Nebyla nouze ani o jiné sporty. B. Sehnálek zajistil v zimě ubytování v Železné Rudě pro členy odboru a strávili jsme tam krásný týden na lyžích. Byla to krásná léta plná zážitků. Když jsem přestal skákat, bylo to v době, kdy se začalo používat křídlo a byly vytvořeny podmínky pro RV discipiliny, pomáhal jsem alespoň s výcvikem a při provozech. Zastupoval jsem předsedu a prováděl celou řadu besed s promítáním filmů.

Dnes, když s odstupem času bilancuji, uvědomuji si, že i když každý seskok přinášel zážitky, tak po stovkách seskoků utkví v paměti jen ty výrazné. Asi nikdo nezapomněl na svůj první seskok. Já jsem jej provedl 29.5.1959 na letišti v Rokycanech z letounu An-2 na čtvercovém padáku PD-47 z výšky 600 m s automatickým otevřením. Letěl jsem prvně a tak pohled do hloubky pod námi, kam za okamžik máme seskočit, působil vzrušivě. Po výskoku a otevření padáku mně překvapilo ticho a vůbec jsem nevnímal, že se snáším rychlostí 5 m/vt. Vědomí, že padák je již otevřen a možnost vychutnání rozhledu, zůstaly trvalým zážitkem. Vzpomínám si rovněž na svůj první volný pád s držením uvolňovače. I když se jednalo o pouhé 3 vteřiny, šlo přece o samostatné ruční otevření padáku po střemhlavém pádu. Další zvláštností byl první seskok do polohy. Doba volného pádu byla 5 vt. a bylo již možné rukama i nohama stabilizovat pád. Jelikož jsem musel hned napoprvé vyrovnávat náklony a povedlo se mně to, měl jsem z tohoto skoku krásný pocit. Dle osnovy se výška seskoku a doba volného pádu stupňovaly až na 2000 m a 30 vt. pádu. Pamatuji si, svůj první seskok z výše 2000 m, kdy už se vše na zemi vypadá hodně malinké a 30 vteřin volného pádu představuje silný zážitek. Když jsem později prováděl první seskok z výšky 4000 m s volným pádem 70 vteřin, tak už jsem po této pouti vzduchem neměl co dodat.

Mezi skoky, které mně utkvěly v paměti, patří rovněž dvojskok, který jsem prováděl s Pepíkem Zíbarem. Jelikož se nám nepovedl výskok, následovalo 30 vt. pádu v kotrmelcích a já si uvědomil obtížnost těchto seskoků. Při jednom soustředění na letišti Plasy jsme vyčkávali, až budou podmínky oblačnosti vhodné pro seskokový provoz, dohlednost se náhle zlepšila. Mraků sice plynulo kolem dokola letiště dost, ale nebylo to nic neobvyklého a takovéto počasí, kdy svítilo slunce a obzor byl obklopen mraky, poskytovalo po dobu nabírání výšky krásný pohled. Tehdy se však stalo, že i když doskoková plocha byla dobře viditelná, v okamžiku výskoku byly již pod námi mraky s nízkou základnou. Let volným pádem při okraji mraku a skrze něj mě překvapil a umožnil mi uvědomit si rychlost pádu. Takovéto seskoky se provádět nesměly, byl to zvláštní zážitek. Samozřejmě že seskoků, které byly něčím vyjímečné, byla celá řada, ale faktem také zůstává, že většina mi jich splynula v požitek, pro který se každý z nás tomuto sportu věnoval. Vezmeme-li v úvahu, že se jednalo o činnost v kolektivu, který se nikdy nenudil, a nemohla ho nepřízeň počasí nebo jiné překážky zaskočit, mohu s jistotou konstatovat, že si lepší využití volného času od svých 18 let nedovedu představit.