autor: Karel Matoušek

Pro členy paraodboru AK Plzeň byla tato událost lákavější a atraktivnější než vánoční svátky v rodinném kruhu. V tento čas se z pouhých nadšenců stávali použitelní parašutisté odhodlaní ke všemu dobrému i zlému pod vedením zkušených instruktorů, kteří už měli leccos v těle. Tito na slovo vzatí odborníci dokázali vymačkat z našich tělesných schránek nemožné. Měli jsme zapůjšen výsadkový dvouplošník An-2 známý pod přezdívkou Andula v péči profesionální posádky – mladoboleslavský Vítek se svým mechanikem, který byl velice populární po celé republice. Výcvik a následné výsledky byly úměrné vynaloženému úsilí nás nadšenců, mnohdy i nad očekávání všech. Zdálo se, že naši činnost není možno ničím ohrozit, i když jsme si byli vědomi, jaký režim zde vládne. Opak byl pravdou a stačilo k tomu málo. Vše začalo úplně nevinně pouhou konzumací oběda. Po dobrém obědě nic zlého netuše pokračoval program výcviku podle předem připraveného plánu. Shodou okolností tvořilo mužstvo určené k výsadku zkušený kádr. Po startu v očekávání dosažené výšky pro hladinu seskoku probíhal na palubě Anduly obvyklý rituál (osahávání karabin, kontrola stopek, výškoměrů, přileb a hecování kamarádů).

Do této idylické pohody zazněl jako výstřel výkřik mechanika, který seděl na pravém sedadle: „Máme poruchu, všechno ven“. Výška, ve které jsme se právě nalézali, byla pouhých 800 m, což ještě do plánovaných 2200 m dosti chybělo. Jenže v tomto případě rozkaz je rozkaz. Paluba An-2 byla velice rychle vyklizena způsobem všem parašutistům vlastním. Zavěšeni na padácích někteří ihned, jiní později pochopili příčinu poruchy An-2. Jasný nesouhlas našich žaludků a vyprazdňovacího ústrojí z požití 2x ohřívaného oběda byl tou poruchou. Úhel sestupu letounu připomínal sestřelený bombardér. Po přistání na letišti co nejblíže okraji dráhy zmizela osádka letounu nezvykle rychle v lesním porostu. Běžící motor letounu bez posádky dokresloval vážnost celé situace. I my na padácích jsme dělali vše možné, abychom se co nejdříve dostali na zem. Odstrojení pádáku a kombinézy bylo dílem okamžiku. Po nekonečné úlevě scházeli jsme se po jednom na okraji lesa. S trochou závisti jsme se dívali na kamarády, kteří tento vzdušný výlet neabsolvovali. Samozřejmě i oni měli starosti. Je třeba konstatovat, že jak piloti, tak parašutisté tuto situaci zvládli bez následků na výstroji, což jenom potvrzuje vysokou úroveň připravenosti řešit nenadálé situace.

Na všechna soustředění na letišti v Plasích vzpomínají všichni zainteresovaní pouze a jen v superlativech. Tento zážitek prožil a přežil bez malérů jeden z postižených, kterému se všeobecně říkalo generál Masso.