autor: Jiří Lauermann
Pro dnešní plachtaře, startující pomocí navijáku nebo aerovleku, chci poznamenat, že při startu pomocí gumových lan musel někdo kluzák nebo větroň vzadu přidržet. Většinou byli dva, aby jej udrželi. Po napnutí lan na povel pustili provaz přivázaný vzadu na ostruze a aeroplán odstartoval. Jiný způsob přidržením vzadu spočíval v upevnění krátkého ocelového lanka, opatřeného vzadu očkem jako u navijákového lana a k zatlučenému kůlu do země připojit další kus lanka na jehož konci byl připevněn normální vypínač lana z předku větroně.To pak stačil u ocasu jen jeden pomocník. Na povel stlačil vypínač a start byl proveden. Němečtí plachtaři vybudovali na Třebouni pevné startoviště z kulatin asi 10 cm průměru, pevně spojených a zasypaných jehličím, aby lyže měla co nejmenší odpor při startu. My jsme startoviště objevili, ocenili a využívali, ale o železném kůlu, sloužícímu k zachycení větroně na startovišti, jsme nevěděli. Až jednou – start na západní stranu, levou zatáčkou navázat na svah a přistání na louce podél silnice, aby zpětný transport nebyl tak dlouhý. Napnuli jsme lana a hned jak jsme cítili, že větroň odstartoval, zadívali jsme se na kamaráda, který přelétal nad námi a sledovali jeho let. Jenže tentokrát, každý z nás, kteří jsme byli u lan, si všiml, že pilot se nedívá dopředu, ale že se dívá dopředu do kabiny. V prvním okamžiku jsme tomu nepřikládali žádný význam, až ze startoviště se ozval křik, že „urazil ostruhu o nějakej železnej kůl“.
Větroň Bejbina pokračoval dál přímým klouzavým letem, už přeletěl silnici a pokračoval dál na rozlehlé louky. Naděje na krátký transport mizela se vzdalující se Bejbinou. Sledovali jsme její let až do klidného přistání z přímého letu. Vzali jsme odevzdaně transportní vozík a vydali se za trosečníkem s vidinou více jak půlhodinového transportu. Cestou jsme rozebírali příčinu a důvod přímého letu a došli jsme k názoru, že směrovka je připevněna na poslední přepážce trupu, ta že se uražením ostruhy zlomila a v důsledku toho s ní pilot nemohl pohnout a nemůže tedy za to, že letěl pořád rovně.
Hned jsme se domluvili, jak mu vynadáme, že mu dáme i hobla, aby byla nějaká legrace. Ta legrace nás brzy přešla, když jsem přecházeli k Bejbině. Na poslední přepážce nebyla jen směrovka, ale i kladka lanka od výškovky, které přes ni vedlo od řídicí páky. Lanko se prověsilo a výškovka byla neovladatelná. To jsme pochopili, když jsme ve stopě Bejbiny viděli části rozlámané lyže, zapíchané v louce. Když jsme došli k samotnému letadlu, viděli jsme, že kabina nemá dno a nešťastný letec seděl vlastně po dosednutí na trávě. Jako na potvoru, louka v místě dosednutí větroně se zdvihala mírnou vlnou, ne vyšší než 20 cm. To stačilo, aby se po dotyku Bejbiny se zemí rozlámal spodek trupu i s jasanovou lyží. Bylo po létání, následoval odvoz havarovaného trupu do Plzně a přivezení nového. Druhý den jsme už zase poletovali, ale ti, kteří kůl zatloukli do země, byli námi prokleti na věky věkův. Amen.