autor: Josef Anča Honzík

Hranice 500 km na území republiky byla konečně překonána. Autor článku, výkonný plachtař Josef Honzík z AK Plzeň, nositel zlatého odznaku se třemi diamanty dokazuje, že lze na našem území uskutečnit přelet 500 km pro diamantový odznak FAI, třebaže dosud převládal názor, že to možné není. Dokonce vyslovuje domněnku, že je možné dosáhnout 600 km uvnitř republiky. Jeho poznatky a zkušenosti stojí za uváženou.

V pátek 6.července 1956 prošel přes naše území jižní okraj studené fronty, projevující se pouze zvýšenou oblačností. Kumuly se tvoří již před osmou hodinou. Jsou však obavy před přílišným zatažením oblohy, proto odchází na trat‘ pouze výkonný plachtař Veselý s cílem Otrokovice. Ostatní Šohaje se šetří pro „diamantový nápor“ na příští den. Brzy přichází zpráva od Veselého, který přistál pro místní rozpad severně od Brna po ulétnutí vzdálenosti 220 km průměrnou rychlostí 83 km/hod. Podmínky dále na východ prý byly dobré. Třístovka (a snad i pětistovka) byla tedy dosažitelná. Nepropásli jsme nádhernou příležitost? Bude to zítra lepší? Zhodnocení počasí dává oprávněné naděje na zítřek, takže Šohaje nestačí pro všechny zájemce. Dostává se na mne VT-425, a tak ještě večer dělám kursovku do Košic, dělím ji po 100 km a pro kontrolu plánuji časy na jednotlivé úseky.

V sobotu ráno vyhlíží vše podle předpokladu. Je jasno, pouze místy pásy altostratu. Na letišti je od rána živo. Elementárka létá sóla na Pionýrech, výkonní plachtaři se chystají na přelety. V 8 hodin posloucháme předpověď, která naše naděje plně potvrzuje. O volbě trati se mnoho nediskutuje a za okamžik je vypsáno pět rozkazů do Otrokovic (305 km) a jeden do Košic (575 km). Připravuji si letoun a dlouho se nemohu rozhodnout, jestli mám letět s vodou jako se zátěží (nádrž na 50 l). Počítám s tvořením oblačných řad, kde by bylo výhodnější stoupat přímým letem na minimální rychlosti, a kromě toho mám strach ze slabého začátku. Proto se nakonec rozhoduji letět bez vody. Již před devátou hodinou se počínají tvořit první kumuly.

V časovém rozvrhu jsem předpokládal start v 9,30. Čekám, až to trochu „vyzraje“ a v 9,40 konečně startuji. Po delším vleku proti větru se vypínám ve 400 m výšky na 0,5 m/sec stoupání, vítr mne rychle snáší zpět k letišti, kde mám 700 m a nulu na variometru. Přestávám kroužit a vydávám se na trat‘ směrem k Brdům, kde se zdají být podmínky poněkud lepší. Opravdu se to jenom zdálo, a tak se stále nemohu dostat přes 800 m. Odbočuji hodně k jihu, abych se vyhnul čisté oblasti v závětří Brd. Teprve na Vltavě severně od Zvíkova se dostávám prvně přes 1000 m. Situace se rychle zlepšuje, stoupání sílí na 2 m, takže se snažím dohnat počáteční časovou ztrátu a přesunout se opět blíže ke kursu. V 11,10 přelétávám Tábor ve výši 1300 m. První stovku mám za sebou s průměrem 71 km/hod. Snažím se co možná nejméně točit, slabší stoupání prolétávám s klapkami na minimální rychlosti. Kroužím pouze stoupání přes 2 m/sec; severně od Telče nemohu najít silnější stoupání, a proto pokračuji přímým letem nad zalesněné svahy, kde narůstá nádherný kumul. Výšky rychle ubývá, takže musím hledat místo pro přistání v terénu, ale zároveň hledám, kde bych našel nějaký ten decimetr stoupání. Asi ve 200 m nad terénem konečně ukázala ručička variometru 2 m stoupání, které po chvíli sílí až na 3,5 m/sec.

Průměr na druhé stovce se zvyšuje na 82 km/hod. Ve 12,50 jsem jižně od Brna a proti původnímu plánu mám 10 minut zpoždění. Nad Chřiby potkávám brněnského Šohaje, který letí za mnou až ke Karpatům, kde jej ztrácím a potkávám pro změnu Krajánka, mířícího někam na Nitru. K Inovci přicházím pod úrovní, ale stoupání 2 m mně rychle pomáhá nahoru. Při kroužení pozoruji trenčínské letiště a vzpomínám, že jsou tomu již tři roky, kdy jsem zde přistál po splnění prvního diamantu. Je 14,15 – mám za sebou 355 km a pokračuji dále. Podmínky se zdají lepší než na jihovýchodě, jsem však příliš jižně od kursu, proto pokračuji směrem východním, kde v dálce vidím kouřící chladicí věže elektrárny v Novákách. Oblačnost je zde řidší, stoupání slábne. Musím se spokojit stoupáními kolem 1 m/sec. V 15,00 mám za sebou 400 km a to o 15 minut dříve, než jsem předpokládal v rozvrhu. Nebýt řidnoucí oblačnosti dále na východ, byl bych plně spokojen.

Nad Zvolenem točím opět slabší stoupání, pozoruji vývoj oblačnosti v okolí a uvažuji, kudy dále. Cestu v nejvýchodnějších podmínkách přes Javorie směrem na Lučenec zavrhuji, protože by znamenala další vzdálení od kursu, a to ještě směrem na maďarské hranice. Podmínky nad severními svahy Rudohoří se také nezdají dobré. Letím k ojedinělým chmurkám nad jižními svahy Rudohoří; zde opět točím ve slabém stoupání a zjišťuji, že i těch několik mraků nad severními svahy pomalu mizí. Nezbývá než letět do čistého. Vybírám termicky výhodná místa a s napětím pozoruji vario, které vytrvale ukazuje na spodní polovinu stupnice. Odbočuji do roviny, abych co nejdále doklouzal, a snažím se přesně dodržovat optimální rychlost. V 16,16 hod. sedám u obce Ožďany v okrese Rimavská Sobota a smutně zjištuji, že do „pětistovky“ bude nějaký ten kilometr chybět. Cestou k telefonu se ještě rozhlížím po obloze. Je teprve půl páté a obloha je jako „vymetená“, jenom v dálce někde nad Maďarskem je vidět nějaké mraky. Za okamžik hovořím s letištěm v Lučenci. Následuje celkem obvyklé hlášení zkrachovaného přeletáře a potom – v tomto případě opravdu velmi krátké – čekání na transportní vůz.

Druhý den trávím dopoledne čekáním na vlekaře a raději se ani nedívám na oblohu, kde mi drásají nervy nádherné řady kumulů, pohybující se směrem na Maďarsko. Konečně ve 12,00 přistává vlečný letoun z mateřského letiště a ve 13,00 startujeme k etapovému zpětnému transportu, který se pro silný protivítr protáhl až do příštího dne. Přeletová rychlost ve vleku byla o něco menší, než když jsem letěl samostatně. Doma dávám předsedovi sportovní komise ing. Kalábovi přesné místo přistání. Po delším výpočtu – uvažováno zakřivení země – vychází od místa vypnutí vzdálenost 501 km. Cíl Košice zůstane tedy nadále předmětem našich pokusů.

Při hodnocení celého letu hledám chyby, které mi znemožnily dosažení cíle. V plánu jsem počítal s letem přes 8 hodin a s průměrnou rychlostí 70 km/hod. Cíl ve vzdálenosti 575 km byl toho dne dosažitelný. Let trval 6 hod. 30 min., takže jsem dosáhl průměrné rychlosti 76 km/hod. Zdá se, že výhodnější by bývalo volit cíl v Maďarsku (Miskolc), kde jsem viděl mraky ještě po přistání. Velmi mě překvapila situace nad Rudohořím, kde jsem očekával větší oblačnost. Skutečnost však byla opačná. Další chybou snad bylo přílišné odchýlení se od kursu hned na začátku letu. Vyhledával jsem nejvýhodnější podmínky a teprve po ulétnutí 500 km jsem chtěl nasadit kurs na cíl. K tomu již ovšem nedošlo.

Do cíle se snad dalo proniknout přes Nízké Tatry, nebot‘ jak uvádí ing. Droppa, trvala zde oblačnost mnohem déle. Jinak byl celý let celkem klidný a vyrovnaný. Kroužil jsem pouze v oblastech maximálního stoupání, při slábnutí jsem pokračoval dále. Maximální výška za letu byla 1500 metrů. Dalo se také startovat o 45 minut dříve a uvažujeme-li možnost letu do 17,30 hod., byla hranice 600 km i se Šohajem dosažitelná. Let byl proveden na větroni VT-425 vybaveným variometrem celkové energie, který mohu doporučit všem plachtařům. Je škoda, že nebylo tohoto dne mnohde lépe využito, jinak by jistě přinesl mnohem více „diamantů“.