autor: Jiří Lauermann

Již jednou jsem se zmínil o vynalézavosti a šikovnosti plachtařského národa, ale to se týkalo šikovnosti technické. Tento případ směřuje do činnosti letové, pilotní. Možno říci, že jsme se činili, abychom vyrovnali šestileté zpoždění ve vývoji plachtařiny u nás zapříčiněné válkou. Staří pamětníci vědí, jaká to byla dřina dopravit kluzák nebo větroň po přistání na louce zpět na start, který se prováděl z vrcholu kopce. Až s přibývajícími zkušenostmi a dovednostmi v kočírování větroňů jsme objevili i výhodnější možnosti našeho kopce. Ani start v průseku nebyl příjemný pro startovací dužstvo, protože po vypnutí gumových lan docházelo k pádům jednoho přes druhého a potom výstup do strmého kopce. Našli jsme si nové místo startu. Od průseku směrem k Božkovu na místě nazvaném „boule“. Je to místo mírně vyvýšené v dostatečně velké vzdálenosti od hrany stráně, takže bylo dostatek místa pro napnutí startovacích lan. Z tohoto místa je dnes pěkný pohled na letkovské letiště. Netrvalo dlouho a naučili jsme se na bouli také přistávat. To byla pohoda. Ovšem začátečníci museli přistávat na louce a tak se dál trápili s transportem. Někdo však přišel s nápadem, že by se mohla Bejbina odstartovat z průseku, při dostatečně silném větru vhozením do luftu za vzpěry jako papírovou vlaštovku. U nás nebylo nikdy od nápadu daleko k provedení, došlo ke zkoušce a dopadla dobře. Nový zlepšovák byl na světě. Začátečníci, kteří přistávali na louce, dopravili větroň jen k průseku, tam do něho nasedl někdo z nás starších a startem za vzpěry přeletěl na bouli. Tím ušetřili část transportu. Přišlo se na to, že by pro plachtění stačili tři lidé. Tři stačí vynést Bejbinu z hangáru a postavit ji na start. Dva ji podrží za vzpěry, aby ji neodnesl vítr, třetí nasedne, ti dva ho hodí do vzduchu a je to. Už může plachtit, zatímco dojdou další. Využije se čas pro létání. Z toho důvodu se ukládala do hangáru Bejbina poslední a předkem ve směru startu. Jak praví staré přísloví, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne.

Jednoho listopadového dne v roce 1950 jsme se sešli na kopci, a když jsme byli v dostatečném počtu k přepravě Bejbiny na bouli, rozhodli jsme se pro start za vzpěry. Postavili jsme Bejbinu na start, já nasedl do kabiny, kamarádi mne do větru hodili, ale co se dělo potom, bych nikomu nepřál. V tu chvíli vítr zeslábl, snad přestal i foukat. Bejbina se neodlepila, ale začala se smýkat skrze křoví průsekem dolů. Myšlenkový pochod v takové chvíli a situaci probíhá nesmírně rychle. I mně napadlo nevzdat se, prudce jsem přitáhl a Bejbina se zvedla z křoví. Představa, že získám rychlost a normálně přistanu na louce přímo před sebou vzala rychle za své, když pravé křídlo zachytilo za agátek, levé křídlo tím dostalo větší rychlost, tím i větší vztlak, trochu ještě pomohl vítr, který se vzpamatoval a v tu chvíli jsem byl půl výkrutem na zádech. Dál už jsem se nepokoušel s tím něco udělat, jen jsem si vzpomněl na svého prvního instruktora, který mi vyprávěl, že když přišli do pádu s Šedým vlkem, přikryl si hlavu dlaněmi a čekal, až to spadne. Potom rozhrnul překližky a vylezl ven.

I já jsem se zachoval stejně, skrčil jsem se, rukama si přikryl hlavu a čekal. Ne dlouho. Řachlo to a byl klid. Visel jsem v kurtech hlavou dolů a uvědomoval si, že jsem v křoví. Měl jsem obavu o oči, aby mě nějaká napružená trnová větvička nešlehla, až uvolním ruce. Pomalu jsem je sundal z očí a stál jsem hlavou na zemi. Přede mnou vykukoval ze země pořádný balvan, ten by mě pořádně změnil podobu, kdyby se éro posunulo ze svahu ještě kousek dolů. Mé havárii přihlíželo několik plachtařů, kteří byli kdysi svědky nešťastné havárie dvousedadlového větroně na borském letišti, při které zahynul 16-tiletý chlapec. Ti byli přesvědčeni, že jsem nebožtík a nechtěli k převrácené Bejbině jít. Po chvíli zkusili zavolat : „Jirko, jsi tam?“ Ozval jsem se a vzápětí jsem slyšel, jak se ke mně ženou. Teď jsem měl strach já, aby do Bejbiny nenarazili, aby se neposunula dolů. Volal jsem na ně, aby ji jen přidrželi. Udělali žádané, já se odkurtoval a vykulil se z kabiny ven. Hrůzostrašná havárie nakonec dopadla dobře, u Bejbiny byla jen proražená náběžná hrana a poškozen kryt kabiny, takže opravu jsme mohli provést vlastními silami. Ale od té doby byl start za vzpěry zakázán.

To se tak někdy stává, že co vypadá na první pohled hrozivě, ve skutečnosti je malé, nicotné. Jindy je to obráceně. Jako třeba hladké přistání, kdy při dojezdu najela lyže na drn trávy a to mírné poskočení stálo pilota šestiměsíční uvěznění v sádrovém krunýři. Příčina – promáčknuté opěradlo do skříně pro padák a nárazem na její horní hranu si pilot naštípnul obratel.