autor: Jiří Lauermann

Když se sejdou na letišti „blázni lítací“, čeká je vždy nějaká práce související s létáním. Potom ten vytoužený pocit z vlastního letu, který je často provázen záludnostmi počasí, nebo mezerami ve vlastních znalostech v kočírování létajícího aparátu. Člověk má někdy pochybnost o správné konstrukci aeroplánu, když po startu po první zatáčce nemůže najít letiště, které by mělo ležet vlevo od křídla. Mezitím se ti na zemi baví, jak si dva letouny na okruhu vzájemně překážejí. Při přistávání máte zase dojem, že vám někdo pohybuje s letištěm nahoru a dolů. Nebo když ten „svatý“, který vás má na starosti, jako třeba dělostřelce nebo havíře nekouká, kde kdo létá, a zapomene upozornit, že letec nepřepnul před startem ze spádové na hlavní nádrž a motor se najednou zastavil. O tom všem se povídá a vypráví a získávají se zkušenosti a ponaučení. Ale pozor! Někdy se zapomene na ponaučení a zkušenost druhého, jako v mém případě, nemusí být zrovna na místě. Tak se v debatách a vyprávěních dostala na pořad situace, kdy se to, jak se říká, za ním zavřelo. To jsou případy, kdy pilot špatně odhadl počasí, mraky ho začnou tlačit k zemi a jemu nezbude nic jiného, než sednout někam na pole nebo na louku. O tom ale mohou vyprávět jen ti, kteří mohli po takovém přistání zatelefonovat na domácí letiště, co se stalo.

Vymyslel jsem teorii, že kdyby se pilot v takovém případě rozhodl včas a otočil zpátky o 180°, musel by za krátkou dobu narazit na počasí, ve kterém ještě viděl na zem. Potom by se dobře zorientoval a nasadil by kurz domů či na záložní letiště. Případně udělat v klidu vynucené přistání do terénu, ale jen v nejzazším případě.

Vzpomněl jsem si na vyprávění jednoho ze zakládajících členů Západočeského Aeroklubu pana Seyčka. Jako vojáci letěli někde na Moravě a vletěli do mlhy. Zřejmě letěli s nějakým stařičkým dvojplošníkem, protože měli rychloměr na vzpěře mezi křídly. Podle hesla „rychlost – matka moudrosti“ koukali oba na rychloměr a létali dokola. Až jim došel benzín a museli chtěj nechtěj dolů.

V té době jsem neměl ani potuchy, že si svou teorii ověřím na vlastní kůži. Prováděli jsme orientační lety v přízemní výšce 50 – 100 metrů nad terénem. Zvolili jsme k tomuto účelu trojúhelníkovou trať Plzeň – Kralovice – Toužim – Plzeň. Žádná velká vzdálenost, ale na procvičení to stačilo. Povětrnostní situace vypadala dobře, oblačnost sice 8/8, ale poměrně vysoká, téměř bezvětří.

Letěl jsem se Sokolem M-1-C a nabídl jsem mechanikovi Mílovi svezení. Rád přijal, nevozil se tak často. Odstartovali jsme asi 15 minut za klubovým kolegou, který letěl na Z-22. Trať jsme měli stejnou. Před Toužimí jsme předletěli dvaadvacítku a po chvilce letu se na kabině rozstříkly první kapky deště. Přesně podle výroku nějakého rabína, že na konci je všechno úplně jinak, začal se poklidný a příjemný let měnit v nervák. Vypustil jsem Toužim jako otočný bod a změnil jsem směr na Plzeň. Vlevo od posledního otočného bodu už nebylo vidět Třebouňský kopec, známé to plachtařské letiště, protože byl přikryt mrakem. Volil jsem tedy trať vlevo od něj, kde byl terén ještě dobře viditelný. Vedla nad lesem, do kterého se vydatně snášel houstnoucí déšť a les ho vracel nahoru v podobě mlhy.

Viditelnost se kvapem zhoršovala a teď se měla uplatnit má teorie otočit se zpátky a letět z toho ven. Jenže v mé teorii nebylo počítáno se situací, kdy poletí dva letouny za sebou. Když se otočím zpátky může dojít ke srážce a ta by určitě neskončila vydařeným nouzovým přistáním. Obava z možné katastrofy mne odradila a nutila jít dál do té sloty. Odbočil jsem trochu doprava a upozornil Mílu, že na pravé straně se musí objevit státní silnice na Plzeň a tu že nesmíme přehlédnout. Ta by nás z té šlamastiky měla vyvést. Skutečně se v příštím okamžiku objevila a já hned stočil na spásný asfalt. Z toho totiž žádná mlha nestoupala. Moje radost však netrvala dlouho. Ze silnice sice mlha nestoupala, zato silnice stoupala nahoru do mraku, protože vedla přes kopec. Aby to nebylo tak fádní, najednou prudce odbočila doleva. V tu chvíli jsme byli nad lesem a špičky smrků nám mohly lechtat Sokola na břiše. Začal jsem opatrně a placatě točit nad silnicí, abych se zase dostal nad ní. Podařilo se.

Po pár vteřinách, protože déle to trvat nemohlo, se terén začal svažovat a my vypadli z mraku do nádherné viditelnosti terénu a dohlednosti skoro až do Plzně. Pomalu jsem začal točit doleva, abych se podíval za sebe, hlavně zda se neobjeví Z-22 s kamarádem, ale neobjevil se ani po druhém zakroužení. Těžko slovy vylíčit neblahou předtuchu a obavu, že mohl havarovat. Po přistání jsem ohlásil řídícímu průběh letu a obavu z možné havárie Z-22. Zástupce náčelníka rozhodl, že se nejdříve pokusíme prohledat terén a najít pohřešované letadlo, potom celou nepříjemnou událost nahlásíme. Letěl jsem s ním i když jsem nevěřil, že bychom se dostali až k Toužimi. V místě, kde nás předtím vyvedla silnice z mraků teď stála černofialová zeď usazená až na zemi a my jsme se museli vrátit zpět s nepořízenou.

Po přistání jsme věc ohlásili na věž vojákům. Bylo mi hrozně. Představa, že pilot Z-22 mě chtěl napodobit a moje rozhodnutí mu bylo příkladem, byla děsivá. Při pohledu do mapy se nejednalo o příliš velkou vzdálenost, na které se kritická doba letu odehrála. Snad jen pár kilometrů a čas se mohl počítat na minuty a těch bylo hodně málo. Kdo ale prožil okamžiky takového napětí potvrdí, že vteřina se zdá být věčností.

Naštěstí vše dobře dopadlo. Za chvíli po našem nevydařeném průzkumném letu volal pohřešovaný pilot telefonem, že přistál nouzově u Bezvěrova a že jsou oba, on i letoun, v pořádku. Spadl mi kámen ze srdce a ta myšlenka, že jsem byl špatným příkladem, mě hodně trápila. Druhý den dovolilo počasí přelétnout Z-22 na letiště a byli jsme rádi, že to tak dopadlo. Za několik dní jsem vyvážel žáka při nácviku slétanosti. Jako vedoucí nás vedl pilot, který již měl ve slétanosti nějaké zkušenosti. Na předletové přípravě bylo dohodnuto, že nás zavede do pracovního prostoru a bude dělat mírné zatáčky v horizontu. Po startu zamířil milý Jan do prostoru a stoupal vesele jako „Honza“ mezi cáry mraků. Snažil jsem se ho předhonit, abych ho upozornil na možné nebezpečí, ale ani na plný plyn se mi to nepodařilo. On byl v éru sám, my dva. Ale ozval se šok, který jsem před několika dny prožil a zareagoval jsem okamžitě. Šlápl jsem do kormidel, jak se říká jako do varhan, otočil se o 180°, zavřel plyn a šturcem dolů. Na letišti jsme přistáli v pohodě. Samozřejmě Jan jako „Honza“ dostal pořádně vynadáno. Za nějaký měsíc měl letět nějaký pilot se Sokolem na Moravu. Jenže tam číhá na cestě Českomoravská vysočina. Pohoří podle malířů a básníků malebné, leč z hlediska leteckého pověsti nevalné. Je také větší než takový hřebínek mezi Plzní a Toužimí. Tak jako dříve a možná i v budoucnu přimáčkla aeroplán k zemi a následovalo telefonování domů. Když pilot vysvětloval, jak k tomu došlo, obhajoval své nouzové přistání tím, že když to proletěl Jirka, tak že to proletí také. Svědomí mě zahryzalo podruhé.