autor: Jaroslav Krasl

Počátkem roku 1955 přišlo ministerstvo tělovýchovy s nápadem, že by bylo dobré ukázat lidu a celému světu odhodlání našeho lidu pokračovat v tradicích hromadných vystoupení na Strahově a navrhl pod novým názvem spartakiádu. Kampaň se rozjela na plné obrátky a byl do ní zapojen i Svazarm jakožto celostátní organizace. Byli proto pro nácvik vyčleněni letci a parašutisté. Pro parašutisty bylo naplánováno hromadné vystoupení s ukázkami pozemního výcviku bez padáků a nakonec měla nad stadionem proletět velkoskupina letadel Zlín – Trenér s vlekem Šohajů VT-125 na lanech dlouhých 25m oproti obvyklým 40m. Tato velkoskupina v počtu 27 vlečných strojů a 27 větroňů byla pro nácvik přeletu rozdělena do tří skupin po devíti letadlech a devítičlenná skupina do tří skupin po třech letadlech. Při přeletu pak měla velkoskupina vzbudit u diváků dojem mohutnosti a význam Svazarmu.

Na plzeňský aeroklub přišel proto požadavek výcviku jedné trojice ve složení: Plzeň, Rokycany a Plasy: každý po jednom vlekaři a jednom plachtaři. Ale protože letiště Letkov bylo blízko sestupové osy dráhy letiště Líně, bylo rozhodnuto, že výcvik slétanosti bude probíhat na letišti Rokycany. Nácvik slétanosti byl zahájen 25.května a ukončen 17.června 1955, hned 18.června byl zahájen nácvik slétanosti celé devítičlenné skupiny na letišti v Žatci, který trval celé tři dny do 20.června 1955. Poslední nácvik všech 27 dvojic byl zahájen na letišti v Kralupech dne 29.června a skončil přeletem celé skupiny dne 4.července nad Strahovským stadionem. Rozchod všech pilotů pak proběhl 5.července, kdy se každý z nás vrátil na své mateřské letiště. Mohu říci, že tento letecký maratón proběhl s nadšením bez jakýchkoli mimořádných situací a s vědomím, že to, co jsme ukázali lidem, byl výsledek osobní odpovědnosti každého z nás k leteckému sportu. Konec konců byl to i důkaz toho, co všechno zmůže především nadšení pro spolupráci v leteckém kolektivu a letecká kázeň nejen na zemi, ale především ve vzduchu.

A nakonec ještě několik technických připomínek. Před začátkem nácviku jsme byli seznámeni se vším, co se po nás bude požadovat. Pak následoval nácvik letů pod vrtulovým vírem na krátkém laně. Na zemi jsme při tom nacvičovali vizuální odhad polohy letadel mezi sebou. Mně bylo přiděleno č. 1, po obou stranách poněkud vzadu jsem měl č. 2 a č. 3. Muselo se vzít v úvahu rozpětí křídel větroňů a vlečných letadel a i závislost čísel 2 a 3 na čísle 1, které určovalo polohu v prostoru. V pozemním nácviku to vypadalo jednoduše, ale ve vzduchu to tak jednoduché nebylo. Nácvik v trojici jsme ukončili, až když naše stroje seděly na obloze jako přišité.

Jak jsem uvedl dříve, nácvik v devítičlenné skupině probíhal na letišti v Žatci. Začal podobně jako v trojici na zemi vizuálním odhadem vzdálenosti a rozestupů mezi letadly. Startovalo se už v celých slétaných trojicích za sebou v co nejkratším časovém intervalu. Seskupení celé devítičlenné skupiny probíhalo na trojúhelníkové trati po první zatáčce. A hned po prvním průletu nad letištěm jsem se jako č. 1 uprostřed celé skupiny dostal do nepříjemné situace, když jsem najednou cítil, že vlečný stroj zpomaluje, vlečné lano se prověšuje a já najednou nemohl jako č. 1 zpomalit nebo zrychlit, uhnout doleva ani doprava, nahoru ani dolů a můj Šohaj se dostává na hranici pádové rychlosti. Zbývalo mi jediné možné řešení. Vypnul jsem vlečné lano, které nikoho neohrozilo a střemhlavým letem jsem opustil skupinu, která pokračovala dál v nácviku beze mne. Já jsem zatím seděl na letišti a čekal, až ostatní po rozchodu skupiny přistanou. Při rozboru této události se přišlo na jednoduchou věc. Můj vlekař příliš prudkým stáhnutím plynu zpomalil svého Trenera a můj větroň, aerodynamicky mnohem čistější, začal při nasazené rychlosti vlečný stroj dohánět. Tím se prověsilo lano a mně zbývalo již popsané řešení. Druhé kolo nácviku proběhlo normálně, piloti vlečných letounů začali pracovat s plynovou pákou mnohem jemněji a bylo po problému.

Slétanost celé velkoskupiny v Kralupech už nebyla problémem leteckým, nýbrž organizačním, který závisel na času průletu nad strahovským stadionem po skončení cvičení parašutistů. Nácvik průletu jsme ale nemohli provádět nad Prahou. Měli jsme proto simulovanou trať mimo Prahu. Dodržovali jsme přesně časy nad otočnými body. Prvním otočným bodem po startu byla hora Říp, odtud jsme letěli směrem na Klánovice nad lesní komplex Vídrholec, kde jsme měli časovou rezervu na zkrácení nebo prodloužení tratě před navedením nad poslední bod, odkud již zbývala jen jediná přímka, směřující nad Strahov.

Při této příležitosti se musím zmínit i o svazarmovských radioamatérech, kteří byli rozmístěni po celé trase letu a pomocí pokynů z náčelnického můstku stadionu na Strahově nás informovali barevnými dýmovnicemi o počasí na trati, směru a síle větru, o zkrácení nebo prodloužení trati a času průletu kontrolními body. Díky jim, neznámým kamarádům, jsme skutečně proletěli ve stanoveném čase po skončení cvičení parašutistů.

Dalo by se ještě psát o tom, že parašutisté odcházeli ze stadionu za potlesku diváků celí zelení, protože na celou plochu byl navezen písek obarvený zelenou barvou. Na první pohled to vypadalo hezky, ale jen dokud nezapršelo. A to se našim parašutistům stalo. Dalo by se psát o tom, jak jsme byli připraveni teoreticky na nouzová přistání v oblasti Prahy, třebas na Vltavu, sportovní stadiony, do parků a hlavně tam, kde nejsou lidé, i za cenu rozbití letadla nebo svého zranění.

První celostátní spartakiáda skončila pro naše letce a parašutisty úspěchem. Ale na dalších spartakiádách bylo od dalších vystoupení upuštěno, protože to bylo více než riziko.