autor: Václav Rada

Bylo ráno 2.5.1982. Naše republika byla tehdy ještě federální a socialistická (to pro ty později narozené), po obloze se v čerstvém západním proudění rychle odsouvaly zbytky studené fronty a my jsme uvažovali, zda by se v tomhle povětří dalo letět. Mudrování vyřešil Franta Novák. Proti tomuhle větru se moc letět nedá, tak zbývá jediná možnost, cílová pětistovka. Navíc podle jeho nosu by to dnes mohlo vyjít a tak bylo rozhodnuto. Na dlouhé přemýšlení nebyl čas. Uletět 500 km chvilku trvá, tak jsem rychle skočil na kolo, zajel si domů pro nějaké peníze a odhlásil se ze stravy, balit jsem nemusel nic, protože do Orlíka se toho moc nevešlo, pak rychle sehnat mapu Slovenska, (uletět 500 km znamená doletět z Plzně do Popradu) nějaké koště, namalovat metrovou čáru a hurá do akce. Startovali jsme poměrně pozdě, ale vítr nepolevoval a tak asi ve dvanáct hodin cvaknul v tisíci metrech vypínač od vlečného lana nad letištěm Plzeň-Bory a já vyrazil směrem na východ. Oblohu pokrývalo asi 6/8 kumulů, které měly snahu se slévat, tak jsem začal opatrně, abych se nevracel od Nepomuka na transportním voze, ale dále na východ se počasí začalo vylepšovat, základny se postupně zvedly z 1200m na 1400 až 1600 m a průměrné stoupání na 2 m/s. Až k Pelhřimovu to šlo bez problémů, ale Vysočina vždy přichystá nějaké překvapení, tentokrát to byl poměrně široký rozpad, který jsem se rozhodl obletět jihem.

Za Jihlavou jsem se začal vracet zpátky na kurz, a protože jsem nechtěl upoutávat pozornost ochránců vzdušného prostoru v Náměšti, vyhnul jsem se jim trochu ostřeji. Dost jsem si tím nadrobil, protože nalétnout stoupání kolmo na vítr byla docela honička a ne každý mrak byl taky ochoten mě zdvihnout. Asi pátý kumul nakonec zabral a tak jsem mohl letět dál. Do Jihlavy jsem moc nenavigoval, ale dál jsem zatim nebyl. Stužka dálnice mě dovedla do Brna, to se přehlédnout nedá a dál to šlo také bez problémů. Postupně jsem za sebou nechal Chřiby, údolí řeky Moravy a zamířil jsem dlouhým přeskokem ke Zlínu (tehdy se ještě jmenoval Gottwaldov). Začínal jsem točit na jižním svahu docela nízko, ale to jsem ještě nevěděl, co bude následovat. Zatím to šlo celkem podle plánu, co hodina letu, to 100 km. Jenže všechno pěkné trvá poměrně krátkou dobu. Za Zlínem se krajina pronikavě změnila, místní kotáry asi žádného plachtaře neuklidní a navíc i počasí se rozhodlo vzít si oddechový čas. Základny se snížily na 1200 až 1300 m a tak jsem ve slabém a rozbitém stoupání uprostřed těch zalesněných údolíček dobral základnu a strčil nos Orlíka směrem k údolí Váhu, které bylo ale ještě hodně daleko. Se zatajeným dechem jsem nechal kotáry za sebou a u města, které jsem identifikoval jako Povážskou Bystrici (snad to opravdu byla), jsem začal vytáčet výšku k další cestě. Počasí se trochu změnilo, vítr se zmírnil a stočil k jihu, už tolik nepomáhal, ale cesty zpět nebylo. O Frantovi, který letěl stejnou trasu, jsem nevěděl, tak jsem dotočil základnu a vydal se dál. Pohled na vzdalující se vrcholky Vsetínských vrchů a Javorníků byl nádherný, ale moje cesta vedla na východ a tam už se tyčilo jiné pohoří, Malá Fatra.

To byl teprve zážitek. Asi třikrát jsem natočil, co to šlo, a vyrazil proti hřebenu, ale dvakrát jsem se musel vrátit. Jediný využitelný mrak byl totiž na úrovni Velké Luky, což je nejvyšší kopec v okolí. Při třetím pokusu přifoukl vítr už pomalu se rozpadající kumul blíže ke svahu a bylo vyhráno. Prolétl jsem takovým sedýlkem pod Velkou Lukou, asi ve výšce komínu nějaké chatky, která stála na okraji lesa. No velká dušička ve mně nebyla, ale i ten chlápek, co seděl před chatkou, na mě koukal dost vyděšeně. Byl to ale jen mžik, vzájemně jsme si pokynuli a po několika vteřinách jsem měl pod sebou opět hluboké údolí a klouzal dále okolo Martina. Na tom hřebeni ležel ještě dobře metr sněhu, a když jsem měl chvilku čas, začal jsem si uvědomovat, že mě strašně zebou nohy. Nebyl to bohužel dojem, palec na jedné noze mě tenkrát opravdu trochu omrznul, ale v tuhle chvíli jsem jej ještě moc nevnímal. Na obzoru se rýsovala další překážka, Velká Fatra. No asi někde tady se začala odvíjet nitka pozdějšího neúspěchu. Počasí se začalo zhoršovat a já jsem ho vyhodnotil asi trochu ukvapeně. Překlouznul jsem Velkou Fatru a snažil jsem se navázat na Chočských Holích, ale nezdařilo se. V Ružomberoku jsem se sice ještě na chvíli zachránil nad vysokým komínem místní továrny (mimochodem strašně smrděl a vzpomněl jsem si na to ještě po osmnácti letech, když jsme jeli do Tater na dovolenou, smrdí stále stejně ošklivě), ale můj čas už byl sečtený. Popoletěl jsem ještě na svahy Nízkých Tater a snažil jsem se vytočit nebo alespoň využít svahového proudění (v tomto údolí to pro změnu foukalo mírně od severozápadu), ale dlouho mě to nevydrželo. Bojoval jsem sice do poslední chvíle, ale každou minutu bylo jasnější, že neplánovaný konec se neodvratně blíží. Okolo páté hodiny se zaprášilo od kolečka, (475 km od rodné hroudy, ale bohužel asi 30 km od plánovaného cíle), na úpatí Demenovské doliny.

Tu díru si pamatuji dodnes, Pavčina Lehota. Ale co, Orlik byl celý, já živý a zdravý, tak jsem spolknul tatranku (když už jsem konec konců v těch Tatrách) a vydal jsem se hledat telefon. Na tento úsek výletu nevzpomínám moc rád. Byla neděle, skoro večer a trvalo mě několik hodin (dobře dvě až tři), než jsem nakonec uspěl u správce fotbalového stadionu na předměstí Liptovského Mikuláše, kde slavili místní sportovci a byli už v pořádné náladě (šel z nich skoro strach). Správce byl nejprve dost nepříjemný, že telefon nejde a kdesi cosi, ale nakonec jsme se domluvili a já jsem před západem slunce nahlásil do Plzně, že jsem OK, jen těch pár kilometrů (klasicky poslední stoupák) mě bohužel chybí. Kdybych v Martine totiž tolik nespěchal a chvíli tam vydržel, tak bych to zřejmě uletěl, protože asi půl hodiny po tom, co jsem přistál, se oblačnost rozpustila, na obloze naskákaly krásné mraky a František, který letěl po mě, se bez velkýchproblémů do Popradu dostal. To jsem se dozvěděl při telefonování do Plzně a byl jsem rád, že alespoň on to dokázal, protože před několika lety se o podobný kousek pokoušel taky neúspěšně a to seděl u Štrby, asi 5 km před vytouženou hranici 500 km.

Asi za půl hodiny mě zavolali z Letkova, že se jim nedaří sehnat pomoc, tak a Orlíka ukotvím a jdu se taky někam opít, jako ti fotbalisti, pokračovat že budeme ráno. Z nevrlého správce se stal docela příjemný člověk, asi jsem vypadal i přes své mládí dost zdrchaně (no pět hodin v těsné kabině, sto jarních km po Nízkých Tatrách s omrznutým palcem) a nabídnul mě, že na stadionu mohu přespat. Tak jsem vyrazil znovu do kopce zkontrolovat a zajistit éro (asi 4 km tam a 4 zpátky). Byla už pořádná tma, když jsem se vracel a chybělo mě asi padesát metrů do brány stadionu, kde už na mě čekala vytoužená postel, a v tu chvíli mě oslnilo auto s vlekem. Zapálilo mě to okamžitě. Začal jsem divoce mávat rukama, oni to rychle pochopili a tak za několik minut jsme už stáli zpátky na místě přistání, (nebo spíš kus od něj, protože až na pole co jsem to posadil, se zajet nedalo) a po krátké přednášce o nějakém pitomci, který sedne v takové pr…, byl Orlík rozebraný, naložený na transportním voze a upalovali jsme do Ružomberoku. Kamarádům se tenkrát ještě podařilo sehnat partu plachtařů z Ružomberoka, kteří hostovali v Martine, ale to bylo už v době, kdy jsem byl na cestě k letadlu, a protože o mobilních telefonech se nám v té době nezdálo ani v nejdivočejších snech, byl jsem prostě out. Dodnes mě straší myšlenka, že chyběla asi minuta, abych ty kluky minul. Oni by pravděpodobně éro našli, naložili a odvezli a co bych dělal ráno bez letadla, jsem si nikdy neuměl pořádně představit. Raději nemyslet! Ale nakonec se všechno v dobré obrátilo a já jsem asi o půlnoci padnul utahaný jako kotě do vymrzlé postele na letišti v Ružomberoku.

Druhý den už byl veselejší. Sice jsem byl zmrzlý jako drozd a to nemluvím o tom palci, ten ještě neměl čas začít pořádně bolet, ale náladu jsem měl lepší. Ráno přišli moji dva vysvoboditelé, zapřáhli jsme vlek s Orlíkem za Gaz a hurá do Martina. Asi začaly fungovat jiné zákonitosti, vše se prostě začalo dařit, protože se ukázalo, že z Martina si poletí vyzvednout do Brna Orlíka z generální opravy, ani jsem je nemusel moc prosit, aby mě do toho Brna odtáhli. Zavolal jsem tedy do Plzně, že po obědě budu v Brně, sestavili jsme žlutého krasavce a v jedenáct hodin už jsem byl opět ve vzduchu, ovšem připoutaný na laně a společně s vlečnou jsme nabírali výšku potřebnou k přeletu Malé Fatry. Neletěli jsme jako já den předtím přes nejvyšší hřeben, ale protáhli jsme se údolím Váhu okolo Strečna. Ještě jsem měl před sebou živou vzpomínku na toho horala a aby se to nepletlo, tentokrát jsem si zamával na pozdrav s nějakým bagristou, který na úbočí svahu plnil plán, nevím už které pětiletky, a to jsem měl na výškoměru dobře 800 metrů. Asi by člověk potřeboval více času, aby si na podobné lítaní zvykl. Pak už to šlo celkem v klidu a zhruba po hodině a půl letu jsem se dotknul kolečkem trávníku letiště Brno – Medlánky.

Poděkoval jsem kolegům z Martina a očekával jsem přílet dalšího leteckého taxi. Brno byla moje (tehdy ještě docela čerstvá, dnes už spíše nostalgická), ale stále příjemná vzpomínka. Strávil jsem v Brně několik let svého mládí a na Medlánkách jsem prvně usedl do kabiny větroně. Bohužel bylo právě pondělí, moc lidí na letišti nebylo, ale s některými jsem se poznal, tak jsme probrali, co dělají ostatní kolegové, se kterými jsem před deseti lety v elementárce začínal. Asi ve tři hodiny přistála naše vlečná, já se rozloučil s Brnem a vydali jsme se na poslední úsek cesty. Krátké mezipřistání v Jihlavě a pak už rovnou do Letkova, kde jsem asi v devatenáct hodin vrátil Orlíka zpět do hangáru.

Tehdy jsem měl z celé akce takové smíšené pocity, protože těch 25 km, co mě chybělo, byla docela bolestivá záležitost, ale po dvaceti letech smutek vyprchal a zůstaly mi jen hezké vzpomínky. Kdybych měl dnes udělat nějaké shrnutí, bylo by asi celkem jednoznačné: celá atrakce mě v tehdejšímu systému účtování v Aeroklubu přišla asi na 20 pracovních hodin, na Slovensku jsem nestihnul v tom spěchu a zmatku utratit snad ani korunu a zážitky, ty se nedají zaplatit ničím. Podobný výlet by se v dnešní době patrně dost těžko opakoval a stává se takřka neuskutečnitelným snem hned z několika důvodů. V práci si ze mě sice ještě nějaký čas dělali každý pátek legraci, jestli v pondělí přijdu, nebo budu volat z Medlánek, že si beru dovolenou, ale to bylo jen tak, aby řeč nestála. O rovnou pětistovku jsem se pak již nikdy nepokusil a po několika nezdařených pokusech jsem kýženou metu 500 km překonal až 5.5.1990 s VSO-10 na trati Letkov – Křižanov – Karlovy Vary – Letkov, ale to už pomalu začínala devadesátá léta a pro mě se v plachtění i v životě začala psát úplně jiná kapitola.