autor: Jaroslav Krasl

Modelářský kroužek místního aeroklubu vznikl hned po osvobození v r. 1945 paradoxně ještě před oficiálním založením aeroklubu. Ve Starém Plzenci bylo už předím několik modelářů, kteří si stavěli létající modely doma bez jakékoliv organizace. Každý stvořil nějaký model podle svých schopností a znalostí. Scházeli jsme se pak na loukách u řeky Úslavy, kde každý předváděl svůj výtvor, počínaje tyčkovými modely a konče na tehdejší dobu výkonnými modely z překližek, podélníků a nosníků ze smrkového dřeva. Mezi těmito domácími kutily vznikla také první myšlenka, že by bylo docela hezké, kdybychom měli také skutečné letadlo, na kterém by se dalo opravdu létat.

Tuto myšlenku pak realizovalo několik starších modelářů v čele s Jaromírem Rybákem, pozdějším náčelníkem aeroklubu ve Starém Plzenci. Z těchto dob si pamatuji ještě několik jmen. Kromě J.Rybáka to byli Jiří Tramba, Lubomír Lígr, Karel Šedivec, Mojmír Šmíd, Zdeněk Němec, František Cink a další.

Když nás pak vzal v roce 1946 pod svá ochranná křídla plzenecký aeroklub, mohla se naše práce rozvinout naplno. Od národního výboru jsme získali dvě místnosti na náměstí po Západočeském konzumním družstvu, kreré během války zaniklo. Konečně jsme měli svoji dílnu a současně klubovnu, kde jsme mohli realizovat svoji dovednost a umění. Po příchodu dalších mladých modelářů nám začal být prostor dvou malých místností těsný a rozhodli jsme se vybudovat prostornější dílnu, která by lépe vyhovovala naším potřebám. A zase nám přispěchal na pomoc národní výbor, který nám nabídl v bývalém pivovaru koňské maštale, ve kterých byli kdysi ustájeni pivovarští valaši pro rozvoz piva. Byla to zděná stavba s plochou střechou, čtyřmi okny a širokými vraty. Protože prostor maštale byl pro naše potřeby zase příliš veliký, rozhodli jsme se maštal přepažit zděnou příčkou z cihel, které jsme získali bouráním domku v pivovaře, kde jako relikvie zůstala pivovarská váha z roku 1912. Jeden z našich členů Jaroslav Cígler, povoláním tesař, nám modelářskou dílnu pomohl vybavit pracovními stoly, starými židlemi a skříněmi na materiál. Elektrikář nám udělal el.přípojku, abychom mohli svítit a někdo dokonce přinesl radio – dvoulampovku. Sehnali jsme také velká šamotová kamna ze školy a dali jsme se do práce.

O balze jsme věděli pouze to, že z ní byla vyrobena anglická Mosquita a tak jsme už jako členové aeroklubu začali shánět jiný dostupný materiál. Tehdy to byla hlavně překližka, kterou jsme získávali zdarma jako odpadový materiál z továrny na letadla ve Zlíně-Otrokovicích, podélníky a nosníky ze smrkového dřeva, acetonové lepidlo, které jsme vyráběli z acetonu a celulozy, potahovací papír a acetonové rychleschnoucí barvy pro vylepšení vzhledu našich výrobků.

Modely jsme stavěli většinou podle plánků, které se daly koupit v Plzni u firmy Peroutka a v Praze u firmy Vyskočil, obě firmy prodávaly modelářské potřeby. Ale stavěli jsme i modely podle obrázků skutečných letadel, např. samokřídlo HORNET, nebo modely dvoutrupové. Tyto výtvory však většinou nebyly letuschopné. Byla to spíše zkouška zručnosti jednotlivých modelářů. Jedním z takových exponátů byl i model větroně KÁNĚ, který dvakrát zvětšený postavil náš člen Jiří Tramba. Bohužel nevzal přitom na vědomí matematickou zákonitost, že u těles při dvojnásobném zvětšení stoupá obsah plochy s druhou mocninou. Po zhotovení se kostra větroně vlnila jako užovka ve vodě. Teprve potahem ze silnějšího papíru se docílila potřebná tuhost křídel i trupu s řídícími plochami a s větroněm se dalo manipulovat. Po nástřiku barvami bylo KÁNĚ na pohled hezké, ale nikdy nelétalo. Bylo na veřejnosti představeno pouze dvakrát. Jednou na letecké výstavě v místní škole a podruhé bylo jako dekorace na leteckém plese zavěšeno nad hlavami tančících párů.

Naši modeláři se také pravidelně zúčastňovali celostátních soutěží, ale nikdy se nám nepodařilo přivézt zlato, stříbro nebo bronz. Myslím ale, že bylo důležitější přivézt domů poznatky o nových letadlech, materiálech a technologiích. A v neposlední řadě známosti s novými přáteli a kamarády.

Kromě větroňů jsme postavili i několik motorových modelů. Jedním z prvních byl hornoplošník podle německého plánku s dvoutaktním benzinovým motorem značky Kratsch o objemu 10 cm3. Byl vybaven miniaturní zapalovací svíčkou, jednoduchým karburátorem, nádržkou na palivo a bateriovým zapalováním. Otáčky dřevěné vrtule se seřizovaly na zemi před startem nastavením předstihu.

Pak přišla éra detonačních motorků. Nejznámější z nich byl asi ATOM s objemem 1 cm3. Dostatečný výkon zajišťovaly vysoké otáčky kolem 10 000 ot./min. Palivová směs se skládala ze tří komponentů: éter, petrolej a ricinový olej. Namíchat směs ve správném poměru byla úplná středověká alchymie. I když jsme jednotlivé dávky odměřovali injekční stříkačkou, výsledek někdy nebyl valný hlavně vinou éteru, který se velmi rychle odpařoval. Otáčky vrtule se nastavovaly plovoucím protipístem, který byl umístěn v hlavě motoru.

V dnešní době se stavba modelů dělá téměř průmyslově, lepí se a sestavují z komponentů, které se dají koupit jako stavebnice. Skalní doba modelaření je už v nenávratnu a přichází něco jiného jako jsou například RC modely s dálkovým ovládáním.