autor: Jaroslav Čejka

Poprvé jsem na letiště Plzeň-Letkov chodil se svým tátou ještě v kočárku, neboť táta byl členem Aeroklubu Starý Plzenec a tento plachtařský klub se spojil s členskou základnou plachtařů létajících na Borech a společně budovali letiště Plzeň-Letkov. Táta přestal létat asi v roce 1955 a tak já jsem začal již sám na Nový rok 1970 brigádou na letišti. Pan Honzík mi přidělil práci v dílně, dělal jsem tehdy ozdobné kryty na ústřední topení určené pro VŠSE. Do začátku létání bylo nutno odpracovat 100 hodin. Zároveň jsem chodil na teorii, kterou nás učili instruktoři v učebnách VŠSE v Komenského ulici (u Pekla). První start jsem absolvoval 3.5.1970 na Blaníku OK-8825 s instruktorem Mírou Wagnerem. Jako druhý instruktor se mnou létal František Novák. Začalo nás létat asi 25. Pilotní zkoušku jsem složil 27.9.1970. Měl jsem v té době nalétáno 10,18 hod. s instruktorem a 3,26 hod. sólo, celkem 13,44 hod. – 15 aerovleků a 114 navijáků. Podmínky stříbrného C jsem splnil 29.8.1971. Dále jsem létal málo, asi 20 hodin za rok, až do roku 1973, kdy jsem musel na vojnu, čímž jsem přišel o další dva roky. Po vojně jsem začal dálkově studovat VŠSE a stavět chalupu v Srní, takže jsem byl rád, že jsem si dokázal udržet průkaz. Po ukončení školy se moje roční nálety zlepšily jen mírně. Více jsem začal létat po roce 1987, kdy jsem absolvoval instruktorský kurs ve Vrchlabí.

Prvních závodů jsem se zúčastnil v roce 1987 v Plasích (krajské závody) na Toužimské VSO-10. Odlétali jsme jen 4 disciplíny, z nichž se první 152 km dlouhá stala tragickou pro V. Strnada. Závody byly na týden přerušeny a v druhém týdnu se letělo dvakrát 108 km a jednou 115 km. Skončil jsem druhý za „strejdou“ Beníškem, účastníků bylo 22.

Druhé byly opět krajské závody v Plasích o rok později. Tam jsem měl Orlíka VT-116 ze Staňkova. Za 14 dní jsme odlétali opět jen 4 disciplíny. Skončil jsem až 11 z 18 účastníků, i když balzámem bylo, že jsem byl nejlepší ze „žluté stáje“, tedy na VT-116. Pro mne stojí za zmínku dvě disciplíny. První na trati Plasy-Blovice-Zvíkovec-Plasy o vzdálenosti 105 km a druhá o vzdálenosti 283 km na trati Plasy-Staňkov-Strakonice- Malšice-Hostomice-Plasy. Při té první jsem skončil na 78 km na poli u Berounky, neb se mi ve výšce svahu obklopujících řeku nepodařilo navázat na stoupavý poud. Bylo to krásné tvrdé pole kukuřice. Protože jsem radiem dostal zprávu, že Brigadýr nepřiletí kvůli bouřce a viděl jsem, že zmoknu taky, dotáhl jsem spolu s vesničany Orlíka na kraj pole, kousek od meze jsem jej pěkně ukotvil a nechal se pozvat na terasu rodinného domku. Přinesli mi pivo, obložené chlebíčky a já v poklidu pojídal a popíjel při pohledu na ukotvený stroj. Viděl jsem, jak se k práškařské ploše asi pět kilometrů ode mne blíží Orlík (Standa Hruška z K.Varů). Krásná idyla ale začala končit. Orlík totiž od práškařské plochy začal mířit ke mně. Než jsem mu stačil zavolat radiem, tak už přistával a to těsně před hůlavou. Doběhl jsem k němu a oba jsme viseli na křídlech a Orlíka drželi, aby neodlítl. Byl jsem od bahna a úplně mokrý až na kůži. Po příjezdu transportních družstev jsme měli co dělat oba Orlíky z mokré bažiny dostat ven. U mého Orlíka jsme podvozkovou šachtu na letišti museli vystříkat vodou, aby se vůbec kolečko točilo. V druhé disciplíně jsme se s Kočárkem domluvili na spolupráci. Před námi se na trať vydaly karlovarské Vosy a zvolna míjely letiště Staňkov, vypadalo to že letí asi do Weidenu. Při fotografování otočného bodu jsme se jim výrazně přiblížili. Za Staňkovem jsme prolétávali dvoumetr. Kočárek v něm začal kroužit, ale já jsem viděl, že Vosy zabraly kousek vpředu ještě něco silnějšího, tak jsem pokračoval rovně. Naletěl jsem čisté pětimetrové stoupání až do základny mraku. Pár Kočárkových otáček ve slabém stoupání způsobilo, že místo pětimetru začal hluboko pode mnou točit už jen dvoumetr a ještě ne do 1600 metrů. Protože to byl široko daleko poslední stoupák na trati, všichni v rojnici jsme klouzali rovně na Strakonice. Ti, co odcházeli s menší výškou a nebo zvolili špatnou stopu, zůstali na poli, my ostatní jsme navázali na čtvrtmetrové stoupání až na svahu za Strakonicemi. Po nastoupání jsme již v chumlu pokračovali k Písku. Tam jsme létali dobrou čtvrt hodinu ve výšce 300 m na nule a postupně jsme se dostali až na východ od města, kde jsme teprve začali stoupat. Dál jsme pokračovali tak, že jsme počkali ve výšce, až všichni dotočí a vyrazili jsme na optimální rychlosti dál. Protože všechni již létali na Vosách a já jediný na Orlíku, letěl jsem poněkud pomaleji. Zařadil jsem se vždy pod kroužící Vosy a prostoupal je středem až na nejvyšší možnou výšku. Při přeskoku jsem díky menší klouzavosti byl opět pod nimi a situace se opakovala. Před Brdy u Hostomic jsem už ale nestoupal tak rychle a mimo Járy Šimka mi všichni ulétli. Před Berounkou jsem nalétl čtvrtmetr, Jára byl tak 500 m ode mne vpravo a pokračoval rovně dál. Po chvilce už seděl na práškařské ploše. Měl jsem ještě 300 m výšky nad ním a to se přece na závodech jen tak nezahazuje a nevzdává. Pokračoval jsem dál. Před Plasy mi bohužel vycházel dokluz do poloviny výšky kmenů borovicového lesa nad údolím. Měl jsem tak 70 m nad terénem a před sebou vyhlédnutou plochu pro přistání, když jsem proletěl poryvem více než dva metry. Zatočil jsem, a když po čtvrt kruhu to stále lezlo nahoru, zatáčku jsem dokončil. Nastoupal jsem do do 100 m a pak zůstala na celém kruhu nulka až čtvrtmetr. Vítr mě zvolna snášel směrem od letiště, ale protože jsem byl právě nad takovým malým údolíčkem a za ním byl svah, správně jsem usoudil, že tam to stoupání za pomoci větru zesílí. I stalo se a po trpělivém točení jsem dosáhl výšku tak akorád na dolétnutí do cíle. Stačilo mi 600 m. Na letišti v Plasích zatím stála parta na balkoně a sledovala, jak je za lesem vidět polovina křídla při každé mé otáčce, pak už jen čtvrtina, ale později opět přibývající část, až jsem byl vidět již celý.

V roce 1989 jsem se zúčastnil „Poháru L-13“ v Medlánkách. Mým navigátorem byl Daniel Váchal (žák). Skončili jsme poslední a tak jsem se zařekl, že se musím naučit létat s Blaníkem a lepší „brusy“ nechat být.

V roce 1990 jsem se zúčastnil druhého týdne posledních krajských závodů společně s D. Novákem s tehdy novou L-23 OK-0201. Letěli jsme tuším jen jednou a Danek se náramně bavil, když nám jakýsi zahrádkář mával, když jsme se zachraňovali pár metrů nad ním.

V roce 1993 jsme létali s Pepou Vimrem na L-23 v Klatovech na memoriálu V. Strnada. Počasí bylo přímo zoufalé. První den jsme uletěli 28 km do obilí, druhý den celých 6 km a třetí den opět 6 km. Při obou těchto dálkových přeletech jsme klatovské letiště při silném větru míjeli několikrát, ale proti takové vichřici to prostě s Blaníkem nešlo. Skončili jsme na 6.místě.

V roce 1994 jsme letěli s Pepou Vimrem opět do Klatov. Po třech zoufalých disciplínách jsme skončili jako první s oblíbencem L-23 OK-0201.

V roce 1995 jsem se svým synem Ondrou na L-23 OK-0201 závodil v Tröstau na 1.EUREGIO EGRENSIS Segelflugwoche. Z 16 účastníků jsme skončili na 6.místě, další účastník našeho aeroklubu Míra Neumann skončil 13. Odlétali se 3 platné disciplíny.

V roce 1996 jsme s Ondrou letěli opět do Klatov. Statečně jsme se vypnuli již na úrovni Vysoké a pak jsme téměř zůstali v poli. Nad rybníkem cca 5 km před klatovským letištěm jsme měli již jen 120 m. Ještě jsme se doplazili. To byl jediný přelet z celých závodů. Měli jsme to taktak na odlet domů, neboť po mocných lijácích zůstaly na ploše ohromné louže.

V roce 1997 to bylo v Klatovech výrazně lepší, neb se odletěla celá jedna disciplína, takže jsme s Ondrou skončili jako první.

V roce 1998 byl syn na vojně a tak jsme se s manželkou a Blaníkem OK-0201 vydali na plachtařské mistrovství České republiky dvojmístných kluzáků na letiště do Podhořan. Sešlo se nás celkem 33 posádek. Vyhlášeno bylo 6 disciplín. Celkově jsme vyhráli.

První disciplína byla zrušena pro silnou vichřici. Další disciplínou byl let na trati Podhořany-Moravská Třebová-Křižanov-Litomyšl-Podhořany o délce 258,4 km. Protože jsem byl zvyklý na závodech odcházet na trať a i doma ve výšce 1000 m, po otevření odletu jsem vyklesal do 1000 m a pak odcházel na trať. Bylo mi divné, že ostatní tak nečiní, ale to bylo vše. Neodcházeli jsme mezi prvními, ale asi tak v polovině startovního pole. Cestou jsme cca 10 km před Moravskou Třebovou téměř dostihli skupinu asi 8 Blaníků. Bylo vidět, že dále je oblast rozpadu a asi 2 km za touto skupinou ve výšce asi 700 m nám vario ukázalo 0,5 m stoupání. Začali jsme točit. Bylo příjemné vidět jak hluboko pod námi na poli Blaník „práší od kolečka“. Skupinka Blaníků přetížila svůj stoupák a udusila ho. Protože vpředu do vypadalo zoufale, přilétla zpět po trati k nám, aby zrušila i náš mocný stoupavý proud. Tak se i stalo, nicméně již jsme byli v dobré výšce (1100 m). V té době už seděla první skupina asi šesti letadel v Moravské Třebové. My jsme po vyfotografování otočného bodu letěli zpět pod mraky jihozápadně od Třebové. Dostali jsme se nízko a tak nám trvalo dost dlouho než jsme se vyškrábali. Letěli jsme již sami. Ve výšce nad 700 m to chvíli vypadalo velice slibně a tak byla pohoda až do Křižanova. Po vyfotografování jsme opět museli udělat delší přeskok do malé výšky a škrábat se nahoru. Povedlo se, ale mraky se začaly sypat a obloha se čistila. Asi 15 km od Křižanova nás dolétl Holásek (tuto disciplínu vyhrál). Přiváděl mě k šílenství. Stoupání nestálo za nic a on zvolil taktiku čekat až najdu stoupání, a pak přijít za mnou. Kdyby spolupracoval, tak jsme možná doletěli. Touto taktikou nade mnou získával výšku, takže 5 km před Litomyšlem už měl o 200 m navrch. Snažili jsme se ještě vyškrábat, ale nakonec jsme vyfotili otočný bod a vrátili se na poměrně pěkné pole, neb maminka dosud neletěla převlek z pole za Brigadýrem. Holásek včas srovnal a doklouzal o 9 km dále do Mýta. Skončili jsme tentokrát na pěkném třetím místě.

30.6. byla vyhlášena disciplína 118,2 km na trati Podhořany – Hlinsko – Chvaletice – Chrudim – Podhořany. Počasí nic moc. Již 5 km před Hlinskem jsme zmokli, hned po vyfotografování jedeme do malé výšky cca 10 km za Hlinskem. Stoupání nad 1 m je fantazie. Po pár otočkách vidím, jak si to pod náš šine vrtulník. Dostal jsem strach, že nám stoupání „sfoukne“. A taky že sfouknul. O 2 km dál nacházíme nové stoupání. Stačí nám to až do Chvaletic. Bohužel přilétáváme nad elektrárnu přesně ve výšce mezi vrcholem komína a vrcholem chladicích věží. Prolétl jsem nad chladicími věžemi a bylo to jakž takž. Otočil jsem to nad věž, která dávala nejvíc. Když se nám ji podařilo naletět, všechno v kabině urychleně měnilo místo, museli jsem okamžitě srovnat, neb takovýto zážitek stačí člověku jen jednou. Ještě jsme chvíli bojovali na nulce půl kilometru od elektrárny a pak jsme ukázněně sedli na její zatravněnou výsypku, kterou jsme měli vyhlídnutou. Na převlek z pole se nám terén moc nezdál, neb tam občas byla díra a také ekonomika hovořila ve prospěch pozemního transportu. Šel jsem si zavolat do vrátnice elektrárny pro transportní družstvo a také domluvit otevření závory, protože jsme sedli za ní. Dřív, než jsme odpojili táhla a sundali výškovku, stálo transportní družstvo u závory.

1.7. foukala vichřice, a tak byla vyhlášena fotosoutěž na trati Podhořany – Hoješín – Chvaletice – Hoješín – Chvaletice – Podhořany o délce 109,7 km. Začátek ještě šel, ale počasí se rychle kazilo a tak po vyfotografování druhého otočného bodu kloužeme s pomocí svahu směrem ke třetímu fotomodelu. Letiště míjíme v olbřímí výši 200 m a protože jsme na závodech, jedeme statečně dál. Svah nalétáváme již ve výši pod letištěm, ale nad polem máme ještě tak 50 m. Maminka nevěřila, že to tam bude, ale leze to dobrých 0,5 m a tak se pomalu zvedáme, jsme tam už dva, za chvíli již je nás tam pět a v době kdy už jsme nad svahem, se proti nám řítí hlavní peloton. Nyní nás na svahu o délce 5 km a výšce 200 m létá tak 15. Otočný bod je ovšem 0,5 km od svahu za jeho hranou po větru. Fotíme v psí výšce a zaseknutý foťák mě nutí zmáčknout ještě jednou, povedlo se a máme to akorát přelézt hranu svahu. Už létáme na svahu moc dlouho a tak mi to přestává bavit. Počasí je samá přeháňka a nevěřím, že se stoupání ještě udělá. Jedu proto ještě dále po svahu a zkoumám jak funguje. Vtom vidím, jak to Blaníky ze skupiny začíná zvedat. Máme k nim tak 5 km, a tak než navážeme do stoupání, jsme dost hluboko. Nicméně se zvedáme a po dotočení letíme dále. Mezi letištěm a Chvaleticemi kroužíme ještě se dvěma kolegy, z nichž jeden je nad námi a jeden pod námi. Silně prší a přitom to stoupá 2 m nahoru. Chybí nám bez rezervy na dokluz 200 m, ale protože není vůbec nic vidět a mám strach z těch dvou, rovnám. Po vylétnutí z přeháňky je počasí úplně jiné. Absolutní olej a sluníčko. Fotíme tentokrát nad komínem a jdeme rovně po kurzu s tím, že průběžně mám pole, na které lze sednout. Sedáme pravou zatáčkou 5 km před letištěm do kukuřice. Jdu si pěšky pro auto a transportní přívěs. Umístili jsme se druzí o 1 km a jeden bod za karlovarskou dvojicí Harašta, Harna.

3.7. opět disciplína samé focení. Podhořany-Práchovice-Chvaletice-Seč-Slatiňany-Přelouč-Podhořany o délce 101,6 km. Konečně vypadá počasí slibně. Odlet se nám nepovedl. Jednak jsme se moc propadli a jednak jsme se dostali do největšího skupiny a s tím já nepoletím. Fotíme odlet po povinné čtvrthodince znova. Tentokrát je to dobré. První opozdilce z hejna dolétáváme až po prvním otočnému bodu. Po rádiu tohoto opozdilce usměrňuji, aby se zařadil za mě, neb je ve stejné výšce a létá to tak, že mi nutí nevyužít perfektní stoupavý proud, poslechl a tak je to jízda. Hlavní skupinu dolétáváme až napůl cesty mezi posledním otočným bodem a v podstatě jej i za cenu větší ztráty výšky předlétáváme. Vyplatilo se a za chvíli již jdeme za dokluz. Dva km před letištěm vidím před sebou na stejné výšce jednu třináctku. Když se předpisově ohlásím pásce a po dotazu říkám, že jdu rovnou na přistání, sleduji, jak se třináctka nahrbila a jede přede mnou. Klouže mu to líp než mě, takže sedá přede mnou. Přesto jsme nejrychlejší, máme to průměrem přes osmdesát a ti co nás předletěli jsou za námi o dva km pomalejší.

Poslední disciplína se letí až 9.7. neb stále prší. Letí se 112,5 km na trati Podhořany- Chrást u Chrudimi – Lichnice – Chlumec nad Cidlinou-Podhořany. Je takové divné počasí. Vždycky to bouchne na dva metry a když se to otočí, není tam nic. Vítr je na svah taky slabý, takže po dvou otočných bodech balím a sedáme jako první na letišti v Podhořanech po 61,5 km. Po nás to udělá ještě dalších 13 posádek. Jen jedna posádka se dostala na 72 km. Disciplína se nebodovala, neb nikdo neuletěl nad 100 km. Podruhé se narodila posádka z Točné. Prolétli kukuřicí před silnicí vedle letiště a upadli těsně za silnicí už na letišti. Tím pro nás tyto závody skončili 1.místem.

V roce 1999 jsme se zúčastnili s mojí ženou opět mistrovství republiky dvojmístných kluzáků, tentokrát v Jaroměři (letiště Josefov). 3.7. byla vyhlášena první disciplína na trati Jaroměř-Vrchlabí-Náchod-Poříčí-Rokytnice-Jaroměř o vzdálenosti 204 km. Nejdále dolétli Liberečáci – 129 km. My jsme skončili na poli na 44,5 km u obce Rudník a na šestém místě. 6.7. se letěl polygon 103 km. Nikdo se nedostal nad 100 km a tak nebyla bodovaná disciplína. My jsme skončili na letišti ve Dvoře Králové což je 11,5 km daleko. Zpět jsme letěli za Brigadýrem ve dvouvleku na dlouhém laně. Bylo nám divné, proč chce pilot Brigouše, aby Blaníci byli až na začátku letiště, ještě před vzletovým pásem. Po odpoutání od země už nám to divné nebylo. Byl to takový chcípák, že jsem se musel vyhnout stromu a teprve po pěti kilometrech jsme měli výšku 100 m. Další disciplína byla 12.7. Jaroměř- Hronov-Sobotka –Jaroměř o vzdálenosti 153,7 km. Bouřky byly nad prvním otočákem už hodinu před startem. Po vypnutí z vleku v 700 metrech jsme nastoupali maximálně do 800 m před otevřením startu. Udělali jsme ze zoufalství klamný odlet. Čtyři moji hlídači se vzápětí opravdu vydali „za námi“. Šli svorně vedle sebe až na zem po 10 km. My jsme se pak už ani neudrželi ve vzduchu a sedli jsme na letišti. Těsně před uzavřením startu jsme se tři vyhecovali a tak v poslední minutě jsme odstartovali ještě jednou. Odcházeli jsme ze 700 m rovnou na trať a první stoupák jsme naletěli tak 300 m nad terénem. Pak to byla chvíli jízda, ale moc brzo jsme se opět dostali do oblasti bouřek, které nešlo obletět. Přistáli jsme na 85 km na ULL letišti Stará Paka. Další Blaník (vítězů tohoto mistrovství) byl ve stejné vzdálenosti trochu jižněji. Dál se nikdo nedostal a tak se nebodovalo.

Další letěná disciplína byla 16.7. na trati Jaroměř – Úlibice – Dobruška – Jaroměř o vzdálenosti 109 km. Dvěma posádkám se podařilo objet celou trať rychlostí 33 a 29 km/h. My jsme skončili ještě s libereckými na 3.a 4.místě po dosažení prvního otočáku na letišti v Hořicích a po 50 kilometrech. S námi tam bylo ještě více posádek, ale ti již otočnéhý bod nevyfotili. Náš přílet nebyl nic pěkného. Zcela náhodou jsme se vešli do grafikonu Českých drah a tak při přelétávání železniční trati kousek od letiště jsme byli ve výšce oken osobního vagonu. Kdyby jel vlak, museli bychom přistát na poli před tratí. Takto jsme přistáli kolmo k vzletové dráze letiště.

Jediná solidní disciplína o vzdálenosti 212,7 km se letěla 17.7. na trati Jaroměř-Vrchlabí-Žamberk-Trutnov-Jaroměř. Mimo dvou posádek doletěli všichni. My jsme neměli na fotce letiště Vrchlabí, takže jsme nebodovali vůbec a tím jsme skončili na posledním místě. Škoda, neboť by to jinak vyšlo na třetí místo jak v této disciplíně, tak i celkově. Celé mistrovství tvořila vlastně pouze tato disciplína, protože mimo jedné posádky všichni doletěli.