autor: Jiří Lauermann

Příhoda se stala někdy koncem r. 1946 nebo začátkem r. 1947 na svahovém plachtařském letišti v Koterově. V té době jsme již měli zaběhnutou organizaci letového dne jako při poplachu. Většina z nás byla zaměstnána ve Škodovce, znali jsme své telefony a tak to většinou začínalo u mne. Měl jsem nejlepší rozhled z modelárny na ukazatele počasí. Tovární komíny z hutí ukazovaly směr větru a stromy pod okny jeho sílu. Zvedl jsem telefon, zavolal Sobotníkovi, že to fouká, on zavolal dál a po šichtě jsme se sjížděli na kopec jako dobrovolní hasiči k ohni. Po takovém poplachu následoval můj usilovný poklus domů, místo „pozdrav pánbůh“ jsem ohlásil „mami, fouká to“ a mami už věděla, že za 15 minut sednu na kolo a poženu se na kopec.

Toho dne byl stejný průběh srazu. Když jsem přijížděl ke Koterovu, viděl jsem, že Bejbina už je ve vzduchu a brázdí náš vzdušný oceán sem a tam. Přidal jsem tedy na rychlosti, aby mi nic neušlo a přihnal jsem se udýchaný k hangáru. Ale u otevřeného hangáru nikdo nebyl, čekal jsem tedy, kdy se nade mnou objeví Bejbina. A ono pořád nic. Sešel jsem tedy startovacím průsekem kousek dolů, jestli snad odvážný aviatik nepřistál zatím na louce. Moji pozornost upoutal slabý proužek dýmu vpravo od průseku stoupající k obloze. Kamarádi už pálili to, co bývalo ještě před chvílí naší Bejbinkou. Slezl jsem dolů na louku a šel se také přihřát, ale hlavně, abych se dozvěděl, co se stalo. Pilot udělal nějak nešikovně zatáčku a sjel po křídle. Udělal z křídla harmoniku a to bylo jeho štěstí. Sice se trup letadla rozbil, ale pilot jenom rozhrnul překližky a vylezl z trosek. To odpoledne jsme si už nezalétali, nikdo z toho vědu nedělal, před spálením jsme sundali výrobní štítek, potom jej přidělali na jiný trup (měli jsme jej přivezený z pohraničí) a byl zase aeroplán pohromadě.