autor: Ing. Jaroslav Čejka

V roce 1984 jsem byl kooptován do výboru Aeroklubu Letkov na místo jednatele. Tuto funkci jsem vykonával až do roku 1990, kdy jsem byl zvolen předsedou. Nebyl jsem nikdy v žádné politické straně, takže jsem měl v té době „výhodu“. Společnost procházela obdobím změn a tak se rovněž měnil systém fungování aeroklubu co se týče organizace. Svazarm byl zrušen a nahrazen „Sdružením technických sportů a činností“, který sdružoval již samostatné kluby. Pro mne to znamenalo napsat stanovy, nechat je zaregistrovat, zajistit živnostenské listy, podávat daňová přiznání atd. Práce bylo dost, nikdo neměl s podobnými záležitostmi zkušenosti. Dnes je to již samozřejmé a normální. Situaci zkomplikovaly neujasněné vlastnické vztahy. Budovy, mimo přístavby z akce Z (provozní budova a garáže), nám předal bezúplatně Aeroklub Čech a Moravy. Stejně tak nám předal naše letadla: tři L-13 Blaník (OK-3800, OK-4832, OK-8825) jeden L-23 Super Blaník (OK-0201), dvě VSO-10 (OK-0516, OK-5600), motorový kluzák L-13SW (OK-4602) a vlečnou Z-226MS (OK-MGU), dva transportní vozy na kluzáky (Patran), dva navijáky (Herkules II a Herkules IV), pozemní radiostanici LS-5 a padáky. My jsme měli ve vlastnictví dvě Volhy, nákladní automobil Avia A30 a pár strojů v dílně. Možná jsem na něco zapomněl, píši z paměti a nikoliv podle inventárních dokladů.

Z pozemků nám předali pouze pozemek p.č.118 v k.ú.Letkov, na němž stály stavby, což byla výměra 3939 m2. Ostatní pozemky nebyly bohužel vykoupeny, a tak v polovině roku 1991 jsem stál na letišti já s právničkou JUDr. Doležalovou (zastupovala nás v otázce pozemků) proti velké přesile vlastníků pozemků (naštěstí ne všech). Ostatní členové aeroklubu, kteří byli v té době na letišti, urychleně prchli, neb se báli lynčování. Majitelé pozemků od nás chtěli vrátit vše včetně úroků za dobu od roku 1950, kdy jim pozemky byly zabrány. Nebylo to příjemné jednání, snažili jsme se vysvětlit jak zákony, tak i naše možnosti. Chválabohu se vše odehrávalo pouze v oblasti duševní, tedy slovy a ne v oblasti fyzického násilí. Ti majitelé, kteří na této schůzce nejvíce křičeli, pak v dalších letech aeroklubu prodali své pozemky téměř bez problémů, na rozdíl od těch, kteří se zde ani nevyjádřili. Pozemky jsem začal nakupovat okamžitě, dle ochoty majitelů a finančních možností aeroklubu. Byl jsem za to od některých členů kritizován, protože existovaly aerokluby, které se rozhodli pozemky nevykupovat. Na řešení situace v aeroklubu nepanoval jednotný názor. Členská schůze však můj záměr schválila a čas mi již dal, a v budoucnu ještě více dá, za pravdu. Začínat rozpočet každého roku sháněním prostředků na zaplacení nájemného za pozemky není nic příjemného. Po zrušení letiště Plzeň-Bory jsme od města Plzně dostávali peníze na nákup pozemků tak, jak se je postupně dařilo vykupovat a to ve výši cca 2.000.000,- ročně po dobu pěti let. Tyto peníze pro aeroklub získal můj nástupce ve funkci předsedy ing. Neumann. Město má na tyto pozemky na Katastrálním úřadu zaneseny svá práva. V současné době je aeroklub vlastníkem cca 40 ha pozemků a hodnota jeho majetku dle provedeného znaleckého odhadu již dosahuje cca 70.000.000.- Kč.

Provozní budova a garáže vybudované v akci „Z“ měl ve vlastnictví Městský obvod Slovany, ale stály v okresu Plzeň-jih, povedlo se je za přispění kontaktů ing. Sovy (seznámil mne s právníkem úřadu) převést na tento okresní úřad. Sice si s tím nevěděli rady, ale nakonec se mi povedlo po mnoha běhání po úřadech je odtud převést na náš aeroklub.

V době mého nástupu do funkce předsedy jsme na kontě měli cca 100.000,- Kč. Toto byla taková rezerva, která by měla téměř pokrýt běžné provozní náklady aeroklubu v jednom roce při velkém uskrovnění (skutečná potřeba roku 1990 byla 172.000,-Kč, v dnešních cenách, tedy v roce 2002 tomu odpovídá zhruba částka 3-5x větší). Náš příjem mimo příspěvků členů byla kovovýroba v naší dílně. Dílna fungovala už při mém prvním příchodu na letiště v roce 1970 a postupně se dle potřeby a možností modernizovala. Dílnu vedl František Novák a jako dělníci se střídali členové aeroklubu dle svých možností a potřeby odpracování brigádnických hodin. Vzhledem ke konkurenci soukromníků a krachování našich odběratelů, z nichž se nedařilo dobývat pohledávky, byla tato výroba zrušena v roce 1993. Další finanční prostředky jsme po roce 1990 získávali pronájmem některých prostor, které jsme momentálně nepotřebovali.

V roce 1992 jsme začali a v roce 1993 jsme v plném rozsahu realizovali nápad začít vyrovnávat letiště pomocí navážky. Za navezenou výkopovou zeminu nám bylo placeno a tak jsme měli více finančních prostředků než z výroby. Nápadu se ujal i náš technik, který v roce 1993 přivedl na letiště firmu, jež měla vzájemnou spoluprací příjem peněz pro nás z této činnosti ještě zvýšit. Tato spolupráce se zpočátku pro Aeroklub zdála být velice prospěšná, neboť firma poskytla značnou částku peněz na zakoupení dvou pozemků, na které by se dalo navážet a na jejichž zakoupení Aeroklub peníze neměl. Zadalo se autorizované firmě v Praze zpracování rozvojové studie letiště, generální opravu L-13SW měla také zaplatit firma. V polovině roku 1994 začaly s firmou problémy. Navážka rostla a peníze pro aeroklub se nějak neobjevovaly. Snažil jsem se přesvědčit výbor aeroklubu, aby vzájemná spolupráce byla ukončena. Nepodařilo se mi přesvědčit většinu ve výboru Aeroklubu a tak firma navážela vesele dál a nám neplatila nic. Já jsem se stal třídním nepřítelem, protože jsem kazil ušlechtilý záměr rozvoje letiště. Problémy se projednávaly na každé schůzi výboru a já jsem uvažoval o svém odchodu z Aeroklubu. Spolupráce skončila s koncem roku 1995 rozchodem, kdy nám firma již dlouho neplatila dohodnutý podíl. Místo peněz nám na letišti nechala navezenou haldu zeminy a stavební suti, na kterou se náramně těšil Odbor životního prostředí města Plzně. Naštěstí pro nás dopadly sondy v roce 1996 příznivě a tak nenásledovala pokuta, ale mohli jsme navážku provozovat dál již ve své režii. Ve funkci předsedy Aeroklubu mě v únoru 1996 vystřídal Ing.Neumann a já jsem zůstal členem výboru. Organizaci skládky měl na starost ing. Krýda a za velkého úsilí pana D. Nováka se nám záměr začal dařit tak, že jsme si mohli dovolit koupit postupně dva nové kluzáky L-33 Sólo (v roce1997 OK-7427 a v roce1998 OK-8440) a jeden L-23 Super Blaník (v roce1998 OK-4215). Ten jsme koupili starší s náletem cca 1 hodinu od Škodovky, která dostala dva kusy z Letu Kunovice v rámci umoření dluhu a Škodovce se povedlo prodat jen jeden kus do Německa.

Mimo fyzického hlídání skládky Daniel Novák také zavedl na letišti malý bar. Všeho znalí jedinci na letišti předtím tvrdili, že to nejde. Provozoval jej zhruba s dvěma pomocníky bez nároku na jakoukoli odměnu a výdělek investovali do nákupu nového zboží, takže se sortiment zvětšil a bar začal prosperovat. Ing. Neumann zajistil spolupráci Plzeňského Prazdroje a tím se zdařilo zrekonstruovat klubovnu na velice kulturní provedení a rovněž bar, který do té doby fungoval v buňce se přestěhoval do provozní budovy aeroklubu. V této době zde bylo rovněž vybudováno nové sociální zařízení. Do té doby jedna mísa WC již byla opravdu nedostatečná. Někteří jedinci sice prohlašovali, že i ta jedna mísa je zbytečně moc, protože oni ji nepotřebují, neb prostor letiště je dostatečně velký, ale chválabohu se projevil rozum. Názor: „Dvacet let tady byl nepořádek, tak proč by se najednou mělo uklízet“, naštěstí vzbudil pouze úsměv. Ihned po rekonstrukci provozní budovy následovala oprava zadního hangáru. V roce 1996 se spojil Aeroklub Plzeň-Bory s naším Aeroklubem Letkov. Město poskytlo také peníze na přestěhování plechového hangáru z borského letiště k nám. Jeho slavnostní otevření se konalo 31.5.1997 dnem otevřených dveří spojených s malým leteckým dnem.

V roce 1995 se nás pět členů domluvilo na stavbě vlastního ultralehkého letadla. V souvislosti s tím jsme počátkem roku 1996 založili nové občanské sdružení s názvem „Klub ultralehkého létání při Aeroklubu Plzeň-Letkov“. Protože jsem veškerou agendu vyřizoval já, stal jsem se také presidentem tohoto klubu. V roce 2000 se tento klub otevřel pro všechny příznivce ULL na Letkově a presidentem se stal pan Josef Švarc.

V roce 1998 jsme vybudovali novou benzínovou pumpu. Stará jednoplášťová nádrž po Wermachtu již nesplňovala současné předpisy a hrozila nám možnost pokut. Výstavbu řídil pan Houha. Sestává ze dvou podzemních dvouplášťových nádrží a přístřešku s jedním dvouvýdejovým stojanem se zpětným odsáváním benzinových par. Ve stejném roce se podařilo zásluhou ing.Roškota otevřít novou řídící věž. Z balkonu, odkud se do té doby „řídil“ provoz nebylo vidět na celou plochu, traktor v muldě (západní část dráhy) se klidně schoval, a stát ve větru a v zimě na balkoně nebylo to pravé. Rovněž charakter provozu na našem letišti se za léta postupně změnil. Od provozu dvou Blaníků a někdy i vlečné před rokem 1989 se stále více po letišti pohybují motorová letadla a ULL.

Díky panu Ulíkovi se nám v roce 1998 také podařilo vybudovat novou přístupovou cestu na letiště z betonových panelů. Není na straně letiště již v místě původní cesty, protože jsme ji museli postavit na vlastním pozemku a tak její konec uhýbá o cca 10m na západ. V roce 2001 byl zrušen starý sklad olejů a byly postaveny dvě plechové buňky, do nichž lze ukládat ropné látky dle současných předpisů. Rovněž jsme v tomto roce koupili pro aeroklub starší kluzák ASW-15b.

V posledním volebním období jsem vykonával funkci technika, ale od roku 2002 již nejsem členem výboru. Po 18 letech nepřetržitého působení ve výboru aeroklubu již byl nejvyšší čas si odpočinout.