autor: Josef Slanec

V době nedávno minulé byly všechny tzv. branné sporty soustředěny pod jednou velkou organizací Svazarm: Svazu  pro spolupráci s armádou. Spolupráce spočívala v tom, že se ve Svazarmu cvičili branci v různých odbornostech, mimo jiné také budoucí piloti pro vojenské letectvo. Svazarm také spolupracoval s armádou při pořádání různých  společenských akcí. Na našem letišti jsme již dříve pořádali různé akce, třeba 1.června ke Dni dětí. Později se tomu říkalo dny otevřeného letiště. Přicházely školní děti, vedené svými učitelkami, děti si mohly sednout do opravdového aeroplánu, prohlédnout si letiště a ještě mohly shlédnout ukázky létání.

Ke skutečné spolupráci došlo až po té, co se na letišti pořádaly oslavy ke Dni Československé armády. Dnes by se to dalo přirovnat k letecké pouti pořádané každý rok na jaře v Pardubicích. Nezúčastnil se jich jen aeroklub, na jehož půdě se konal, ale všechny ostatní složky Svazarmu. Bylo zde možné vidět výcvik služebních psů, modeláře, ale i hasiče v plné polní a jiné zajímavé věci. Nechyběly ani střelnice pro děti (zdarma), ani stánky s opečenými klobásami a plzeňským pivem. Hlavní atrakcí však vždy byla účast armády. Vojáci postavili několik stanů, kde bylo možné shlédnout ukázky jejich techniky, výstavu zbraní od kulometů až po skutečná děla a tanky. Ty poslední pochopitelně už mimo stany. Program byl bohatý na celé odpoledne, a když se podařilo vyprosit i účast vojenského letectva z nedalekého letiště v Líních, pak to byl opravdu skoro letecký den. Vždy se nejvíce líbila akrobacie kpt. Krýdy, který svoji jednadvacítku ovládal opravdu mistrovsky. Ostatně to dokázal později, když jako jediný na světě, po vysazení motoru bezpečně přistál s tímto letounem jako s plachťákem na polním letišti (dokonce dvakrát). Jako zlatý hřeb armádního dne byla ukázka „malé bitvy“ se slepou municí. Střílelo všechno, od samopalů a kulometů až po těžká děla a tanky. Nejvíce si na své přišli malí kluci, kteří hned běželi za útočícími vojáky a sbírali vystřelené nábojnice. Tyto akce se zpočátku konaly úplně zadarmo, až později, když přicházelo mnoho tisíc diváků, za jakési symbolické vstupné. Bylo třeba zajistit ohrazení pro diváky, parkoviště a toalety.

Členové aeroklubu to vše vykonávali ve svém volnu, bez nároku na odměnu. Odměnou jim bylo jen to, že vykonali něco dobrého a přispěli tím k propagaci leteckého sportu. Říkali jsme si tenkrát, že jsou plné noviny plzeňského fotbalového mužstva, které zrovna kopalo někde na konci druhé ligy, ale plzeňáci nic neví o zdejším aeroklubu, který dosahuje dobrých výsledků a má ve svých řadách i několik mistrů sportu (tehdejší ocenění vynikajících sportovců). Po skončení akce byl pochopitelně všude nepořádek, ale protože v říjnu přichází soumrak již brzy, nechali jsme to na druhý den, ostatně pomohli nám s tím zase vojáci.

V té době jsme již měli svůj nový areál, který jsme si svépomocí vybudovali, a tam se potom večer soustřeďoval všechen život. Ve velké klubovně se seřadily stoly, prostřely se ubrusy a nastal čas pohoštění všech účastníků této akce. Musím poznamenat, že jsem nikdy pozván nebyl, ale jednou jsem se tam jaksi ze zvědavosti sám vetřel. Ti, kteří měli opravdu zásluhu na zdařilém odpoledni, tu byli v zoufalé menšině. Většinu představovali různí funkcionáři městského, okresního a krajského výboru KSČ, kteří možná až do tohoto dne nevěděli, že vůbec nějaký aeroklub v Plzni existuje. Tato „velká zvířata“ se však poměrně v krátké době, i když měla jistě vynikající platy, protože to vše bylo zadarmo, dokázala přivést do takového stavu, že příměru se zvířaty skoro lituji a všem zvířátkům se omlouvám. Ostatně, proč ne? Venku čekaly nablýskané limusiny s trpělivými řidiči, kterým jsme občas poslali kávu. Ti je pak dovezli bezpečně domů. Jistě ne poprvé. Taková to byla doba. Byli tady ale lidé, kteří se o takové podniky skutečně zasloužili, byť zůstali neznámými.

Proto bych se chtěl zmínit o několika lidech, kteří na těchto podnicích měli velkou zásluhu. Nechť mi odpustí členové aeroklubu, že se o nich nezmíním, my jsme to brali jako naši čestnou povinnost. Bez cizí pomoci by však naše snaha a nadšení byly málo platné. Především by to měl být tehdejší předseda městského výboru Svazarmu Jarda Forejt. I když jsme mu vždy žertem vytýkali, že má raději svůj Trabantklub, udělal toho pro nás dost. Paradoxem je, že někteří daleko více namočení v minulém režimu než on, udělali díky obrácení kabátů ještě skvělou kariéru, on dosloužil do důchodu jako řidič trolejbusu. Další, koho bych chtěl vzpomenout, je velitel tehdejších borských kasáren plukovník Zdeněk Mach. Kdybych jej měl popsat, řekl bych, pravý typ vojáka. Vysoký rozložitý, budící respekt na několik set metrů. Vojáci z něj měli hrůzu, snad proto všechna vystoupení armády dopadla vždy perfektně. To byl jeho život. V soukromí působil spíše jako tichý a nenápadný člověk.

Do třetice bych se chtěl ještě zmínit o někom, kdo mi nejvíce utkvěl v paměti. Vždy mne napadalo, že tenhle člověk se asi minul povoláním. Byl pilotem u vrtulníkové letky na Borech, věřím, že ne špatným. Ale to by nebylo všechno, měl jednoho koníčka, nebo spíše vášeň. Jistě se dobře cítil za řízením helikoptéry, ale asi stejně dobře jako číšník. Žádná větší akce na letišti se bez něho neobešla. Nemám žádnou zkušenost z pobytu v luxusních hotelích a restauracích, ale podle toho, co vidím v televizi, by se náš Pepíček všem těm profesionálům nejméně vyrovnal. Škoda jen, že obsluhoval jenom nás při našich večírcích nebo opilé tajemníky KSČ. Když vyměnil stejnokroj za bílý fráček a motýlka, nikdo by nevěřil, že je to důstojník a pilot. Po revoluci byl Josef Čapek zakládajícím členem Svazu letců v Plzni a také jeho, až do své předčasné smrti, vynikajícím předsedou.

To už jsme se ale dostali do doby, kdy už Svazarm dávno neexistoval, a já chtěl vyprávět příběh z let sedmdesátých. Tenkrát armáda pro změnu požádala o pomoc nás. Pomoc spočívala v tom, že na baterii protiletadlových děl nalétne několik letadel. Akce byla také u příležitosti Dne Československé armády, ale pořádali si ji sami vojáci. My jsme měli být jenom terč. Jsem sám doubravečák a mělo se to konat v místech, která jsem důvěrně znal a snad tisíckrát projezdil s dětským kočárkem. Na louce pod kopcem Chlum měla postavení baterie PLK, ráže 85 mm a my měli na ně útočit.

Nejprve jsme prováděli nácvik, ještě než tam dorazili vojáci. Pro přesnost bych chtěl poznamenat, že jsem vůbec letět neměl, ale ten, který se měl zúčastnit, se nedostavil. Přišel až po nácviku a náčelník rozhodl, že poletíme oba, ale já budu řídit. Náčelník a instruktor měli letouny C-105, zatímco my dva C-205 OK-MGU. Ten nás uvezl bezpečně oba. Když jsme přilétali do místa akce seřazeni v šípu, ozvala se zdola palba děl. Třebaže stříleli jen slepými náboji a my měli výšku tak 150 – 200 metrů, s plechy a plátny našich letounů to dělalo divy. Nemohl jsem se ubránit myšlence na to, co to asi dělalo s našimi staršími kamarády za války, když takto letěli a Němci do nich stříleli naostro. Na druhý nálet jsme sepřeřadili stupňovitě vpravo, pak následoval rozchod a jednotlivé útoky na baterii. Byl jsem na č. 3, tedy poslední a pod dojmem přečtených knížek si chtěl alespoň na okamžik představit, jaká byla opravdová válka. První letěl náčelník a já si uvědomil, že mne nemůže vidět. Proto jsem poněkud více potlačil svého oře a ocitl se tak ve stejné úrovni s hlavní děla. Ve skutečnosti vše probíhalo tisíckrát rychleji. Koutkem oka jsem zahlédl vojáka, jak zdvíhá žlutý praporek a prudce jím mávne dolů. Asi to také bral doopravdy jako já. To bylo také poslední, co jsem viděl. Obklopil nás šedomodrý dým s kousky něčeho jako pivních tácků a ohlušila nás ohromná rána. To vše netrvalo více jak vteřinu. Když jsem otevřel podvědomě zavřené oči, byl jsem již za řekou nad kostelíkem sv. Jiří. V duchu jsem si říkal:“ To nemáš vlastních problémů dost, ještě aby tě sestřelilo vlastní protiletadlové dělostřelectvo“?

Jak jsme mohli být sestřeleni

Součástí výcviku byly také kondiční navigační lety. Pro polohu borského letiště byly však poněkud omezené. Na západě byla jako pevná hráz tzv. Čejpova linie, nazvaná podle svého stvořitele náčelníka Svazarmu gen. Ctibora Čejpy. Byl to zákaz všech letů na západ od Plzně. Směrem na severovýchod leželo hlavní město, přes které se také nesmělo létat. Na směru jihovýchodním zase oblast brdských lesů, dočasně obsazená sovětskou armádou. Zbýval sever a jih, tedy žádná velká možnost nějakých kombinací ve výběru tratí.

V praxi to znamenalo, že se létalo pořád ve stejných místech jen s malými odchylkami. To, o čem chci vyprávět, se stalo, když jsem letěl asi počtvrté stejnou trať Plzeň – Chomutov – Roudnice nad Labem – Plzeň. Bylo krásné počasí, dohlednost 20 – 30 km, takže od prvního otočného bodu, kdy směr vedl do vnitrozemí, bylo možné se orientovat podle velmi vzdálených a význačných orientačních bodů. Ještě jsem ani neminul proslulého velblouda, kopec u Rané u Loun, pozdější Mekku závěsného létání, a už jsem v dálce viděl naší památnou horu Říp. Po několika minutách jsem prolétal ve vzdálenosti asi 1 km od další dominanty tohoto krásného kraje. Ze široké roviny se tyčil osamělý kopec s prastarou zříceninou středověkého hradu, sídla pánů Zajíců – Hasenburk. I když vím, že bych asi za to pochvalu nedostal, myslel jsem si, že si to mohu dovolit. Čas jsem měl dobrý a zakufrovat se ten den opravdu nedalo. Navíc mě k tomuto místu poutala řada vzpomínek, kdy jsem jej navštívil několikrát jako pěší turista.

Obletěl jsem tuto památku v úzkém okruhu a kochal se tou nádherou. Zpozoroval jsem také, že na zdi hradního paláce, mezi horní a dolní věží jsou nějací lidé. Jako bych se chtěl s nimi o tu krásu rozdělit, rozhodl jsem se, že ji zamávám křídly. Snesl jsem se trochu níž a chtěl nad nimi proletět. Tu jsem uviděl, že se jich pár na zdi postavilo a učinilo na mne neslušný ale jednoznačný posuněk rukou. Byli to trampové. V tu ránu byla idylka pryč a já si říkal, počkejte hošánkové, tohle vám nedaruji, z té zdi půjdete dolů. Zatáčku jsem poněkud utáhl a ocitl se proti nim. Už jsem se v duchu radoval, jak je vystraším, když v tom jsem strnul. Proti mně stál chlap, v levé ruce držel vidlice a pravou právě natahoval gumu. Nevím, jestli někdo někdy spočítal počáteční rychlost střely z praku, ale kdyby se k tomu připočítalo ještě více než 200 km/hod. Meta-Sokola, tak by to jistě stačilo na proražení tenkého duralového plechu nebo pexiskla. Zase jednou zapracovaly ruce a nohy rychleji než hlava. Levá noha, prudké přitažení a když jsem se podíval dolů, viděl jsem celý kopec a hrad tak malé jako stavba na dětském pískovišti. Oddechl jsem si, těžko by se asi vysvětlovala díra do letadla po návratu z navigačního letu. Tak jsem mohl být podruhé sestřelen.

Třetí pokus o sestřelení

Jestliže dva předchozí příběhy mohly působit spíše úsměvně a daly by se zařadit spíše do kategorie letecké nekázně, v tomhle příběhu, který chci vzpomenout, bylo všechno jinak. Tady šlo opravdu, jak se říká, o ústa. Přitom bylo, alespoň ze strany pilotů přesně všechno dodrženo přesně podle platných předpisů. Chyba se stala úplně někde jinde. My byli ti, kteří na to mohli krutě doplatit, kdyby nezasáhla souhra šťastných náhod, díky nimž mohu tuto vzpomínku vyprávět.

Bylo jasné májové ráno 27.5. l972. V noci přešla přes Čechy bouřlivá studená fronta. Při cestě na letiště jsem viděl převrácené a vysypané popelnice, kontejnery a polámané větve. Plechová střecha na doubravecké škole visela podél štítu, jakoby ji někdo sroloval.

Den na letišti začínal jako každý jiný, až na jednu maličkost. Nebyl přítomen náčelník a řízením provozu byl pověřen jeden starší instruktor. A právě u náčelníka to všechno začalo. Náš náčelník byl kapacita přes leteckou akrobacii a mezinárodní rozhodčí. Na letišti v Nitře bylo zrovna nějaké mezinárodní mistrovství a on tam ve své funkci úřadoval. Asi chtěl pohostit některé své přátele, a tak zatelefonoval, ať mu tam někdo doveze 2 basy plzeňské dvanáctky. Na takovou dálku a takový náklad přicházelo v úvahu jen Ae–45 a tento typ jsme létali jen dva. Dojeli jsme do samoobsluhy pro žádané zboží, zatímco „deputy“ náčelník vyřizoval potřebné záležitosti. Zde se musím zmínit o jedné důležité věci. Řízení leteckého provozu v té době bylo rozděleno do 3 oblastí: Čechy, Morava a Slovensko. Tady pravděpodobně došlo k chybě, která pro nás mohla být osudná.

Náš let byl ohlášen v Čechách a na Slovensku, ale na Moravě ne. To jsme ale nemohli vědět, a proto jsme bezstarostně odstartovali. Následky fronty jsme cítili krátce po startu. Museli jsme totiž letět až k Radyni kvůli vojenskému leteckému provozu v pouhých 50 metrech. Vlivem silné turbulence se láhve prazdroje snažily vznášet ke stropu. Kamarád měl někdy co dělat, aby je ukáznil. Jak jsme byli domluveni – já řídil tam a on zpátky. Když jsme již mohli nastoupat přeletovou výšku, poryvy ustaly, sluníčko svítilo a vše vypadalo na krásný a pohodový výlet. Až k Hodonínu.

Tam jsme totiž dostihli onu studenou frontu. Blesky, déšť, mraky až na zem. Tady možná nastal první rozhodující okamžik. Zatímco já chtěl pokračovat za každou cenu, Jirka mne svým typickým způsobem přesvědčil, abych obrátil. Jinak bychom se možná blížili sice ke Slovensku, ale také k našim, tehdy nepřátelským, sousedům. Teď jsme tedy letěli zpátky do vnitrozemí. Benzin ubýval, a proto jsme se rozhodli přistát v Jihlavě a doplnit nádrž.

Prolétali jsme cáry nízké oblačnosti, které jsem si cestou ani moc nevšímal. Poblíž Moravských Budějovic se náhle vlevo kolem nás mihl stříbřitý stín. Moje první myšlenka byla – tak ty jsi nám tu ještě chyběl. Původně jsem myslel, že je to nějaký vtipálek. Ostatně by to nebylo poprvé, co jsem potkal naše uniformované sousedy ve vzduchu. Jeden MiG– l9 podletěl tak blízko, že jsem měl pár vteřin co dělat s vyrovnáním letounu. Když to bylo podruhé a potřetí, teprve jsme začali přemýšlet, co asi chce. Jak jsme se později dozvěděli, při každém průletu střílel rakety – nejdříve zelené, pak i červené. My jsme ale neochvějně pokračovali v našem kursu. Teď měl již volnou ruku a mohl použít zbraně. Tenkrátskutečně v tomto prostoru došlo ke dvěma sestřelům rakouských sportovních letadel, která zabloudila, byla z toho mezinárodní zápletka. Zase jsme měli štěstí, že jsme narazili na dobráka a ne na nějakého horlivce. Učinil poslední pokus: prolétl tak těsně kolem nás, jak to šlo, a ostrou zatáčkou se nám doslova na okamžik postavil do cesty. Při tom vysunul podvozek. To bylo jednoznačné znamení, které jsme si tolikrát opakovali v testech při periodickém přezkoušení. Letěli jsme za ním, za pár okamžiků jsme dole uviděli betonovou plochu vojenského letiště. Pořád se motal kolem nás, tak jsem také vysunul podvozek a přistál. Ještě při dosedání nad námi proletěl a to už se k nám od letové kontroly řítil gazík s vojáky. Byli jsme zadrženi jako narušitelé státní hranice.

Dovedli nás na věž letové kontroly. I přes vážnost situace jsem se musel smát. Menší major, silnější postavy, překotně strhával a svinoval dráty zavěšené u stropu. Byla to jakási provizorní televizní anténa. Koukal se na rakouskou televizi, později – byli jsme tam celý den – jsme se s ním skamarádili. Byl z vesničky blízko Plzně. Rozdělil se s námi i o svoji svačinu, tatranku a moravskou Zorku. My jsme sice vezli dvě basy piva, ale na jídlo jsme nějak zapomněli. Pak volal na věž i pilot z hotovostního letounu a ptal se doslova:“ Co dělají kluci, nejsou posraný?“

Mezitím zburcovali i náčelnictvo, které vytáhli z domova. Přijeli tři. Dva podplukovníci a jakýsi chlap v civilní bundě. Důstojníci nám podali ruce a dokonce se představili. Byl to velitel pluku se svým zástupcem. Ten třetí byl zamračený a na pohled nepříjemný člověk. Bylo vidět, že i oba důstojníci před ním mají respekt. Byl to náčelník kontrarozvědky. Potom už nás od sebe rozdělili a drželi každého zvlášť. Mne, protože jsem v době zadržení měl berany v ruce, označili jako kapitána a všechno se sypalo na mne. Jirka byl poměrně v klidu. Byl jsem několikrát volán k telefonu. Rozhovor probíhal vždycky stejně. Neznámý v jednom kuse do aparátu řval a já se mu snažil nesměle oponovat. Vždycky, když se vyřval, praštil s telefonem. Nejdříve, že jsme chtěli emigrovat, potom, až nakonec, že jsme zakufrovali. Pravda nebylo ani jedno. Nakonec, abych už od něj měl pokoj, nechal jsem ho při zakufrování.

Mezitím na borské letiště přijelo několik aut obsazených příslušníky Státní bezpečnosti. Postavili přítomné osazenstvo do latě a vrhli se na naše kádrové materiály. Tehdy jsem měl podruhé štěstí. Můj spoluletec byl totiž členem strany. To, co se děje na Borech, jsem ale nemohl vědět. Od té doby se i můj výslech po telefonu ubíral jiným směrem. Šlo o zakufrování. Zatím se mne zmocnil onen nevábně vyhlížející cizinec a vedl mne na prohlídku našeho letadla. Byl pořád nasupený a nepřístupný. Říkal jsem mu, že na palubě nemáme žádné špionážní materiály, ani fotoaparát, což bylo tenkrát zakázané. Řekl jsem jen, že vezeme 40 piv a ať se přesvědčí, že žádné není vypité ani rozbité. Tenkrát se jeho tvář poprvé pokřivila k něčemu, co mohlo připomínat úsměv, a řekl: „No a co kdyby?“ Pochopil jsem jeho narážku a odpověděl, že to, co vezeme, buď doručíme nebo dovezeme zase domů. Úsměv zmizel a choval se opět úředně. Potom následovaly další hovory po telefonu, jak se máme vrátit domů. Člověk by ani nevěřil, jak takovou jednoduchou věc dokáží zkomplikovat zelené mozky. Nejdříve, že musíme letět přes Prahu. Trvalo dlouhou dobu, než jsem je přesvědčil, že platí přísný zákaz letů nad hlavním městem. Pak přišli na další nápad, letět přímým kursem na Plzeň. Potíž byla v tom, že kurzovka přesně protínala prostor dočasně obsazený sovětskými vojsky. Dalo velkou námahu přesvědčit je o tom nejjednodušším řešení, totiž přistát v Jihlavě, nabrat benzin, a pak po obvyklé trase přes Tábor, Nepomuk domů. Tím pro mne skončilo velké trápení. Jirka usedl za řízení a letěli jsme. Ještě snad chybí dodat, že osazenstvo letiště v Jihlavě, které se mezitím něco dozvědělo, stálo nastoupené v hangáru. A když jsme u nich zastavili, vítalo nás slovy: „A héle, plzeňský průseráři!“