autor: Jiří Kybic

Můj druhý pobyt v Ústřední plachtařské škole ve Vrchlabí koncem října 1957 byl zaměřen na výzkum dlouhé vlny v Krkonoších. Také pro splnění podmínek pro třídu EF. Jako obvykle se začínalo teorií, jak vlastně dlouhá vlna vzniká, za jakých podmínek a jak se v ní létá s ohledem na vysokohorský terén. Po patřičném seznámení například s kyslíkovými přístroji a plněním lahví, které bylo potřeba vypustit a znovu naplnit. Provádělo se to přepouštěním z velkých láhví a ručním dočerpáním na patřičný tlak. Také jsme si vyzkoušeli kyslíkové masky. Ráno 5.10.1957 byly výborné meteorologické podmínky. Obloha bez mráčků, v motorovém letadle spolu s instruktorem se provedl let po hřebenech Krkonoš a kolem Sněžky. Byli jsme seznámeni s tím, že v případě zhoršených meteorologických podmínek budeme přistávat v Polsku v Jelení Hoře. Po přistání motorového letadla a upřesnění letu a dalších rad a instrukcí jsem provedl předletovou přípravu větroně včetně kyslíkového vybavení a barografu. Začala se v tu dobu tvořit silná oblačnost.

Nasedl jsem do Šohaje OK-2712 oblečen do kožešin a při mé výšce 190cm jsem se takřka nemohl ani pohnout. Pomocníci zapnuli lano, Čáp provedl motorovku a startovali jsme. Netrvalo dlouho a už jsme byli v mracích. S takovou eventualitou nás však nikdo neseznámil. Kde je horizont, podle kterého se létá? Vše v mraku. Moc veselo mi nebylo. Abych měl nějakou polohu vzhledem k vlečnému Čápu, promítl jsem si jeho výškovku do vzpěr a zuby nehty jsem se držel. Spolehl jsem se na pilota, vždyť to tady přece zná. Při pomyšlení na přetržení lana a přistání do horského lesa, kdy se koruny stromů nade mnou zavřou, mi do smíchu vůbec nebylo. Po drahné chvíli jsme se vyklubali nad mraky a byl to nádherný pohled. Slunce svítilo a mraky bílé jako peří duhově zářily. Zážitek netrval dlouho a znovu jsme letěli v mracích. Držel jsem horizont výškovkou ve vzpěrách Čápa. Šlo to a situace se opakovala. Když jsme se po delší době zase objevili nad mraky, trochu jsem si oddechl. Stoupali jsme stále výš, až jsme se objevili nad Luční horou. Tam byl tak silný vítr, že jsme stáli na místě a řekl bych, že jsme i trochu couvali. Výška tak 400-500 metrů nad terénem a pilot v Čápu zamával křídly podruhé a ještě ukázal rukou. Vypnul jsem a otočil o 180 stupňů. Potlačením jsem zvýšil rychlost po větru na 150 km při 30m/s a začal jsem traverzovat v prostoru Sklarska Poremba-Karpac. Vzpomněl jsem si na svah v Koterově. Jednou sem a tam a na výškoměru bylo 3 500 m. Ještě jednou sem a tam a bylo tam 4 500 m. Říkám hochu, žádná legrace, nasadil jsem kyslíkovou masku a otočil kohouty přístroje. Už to tak rychle nešlo nahoru, ale stoupání bylo stále slušné. Tak jsem dále traverzoval, až se výškoměr zastavil na 8 500 metrech. To byla ale výška a teď, co s tím. Pokusil jsem se dostat na českou stranu, ale všude souvislá pokrývka mraků. Sice byla sem tam malá díra, ale než se k ní dostanu, kde asi bude. Zato na polské straně vymeteno, snad až k Baltu. Nedá se nic dělat, sedá se v Jelení Hoře. Tak jsem se prohazoval ve vzduchu, ale z té výšky to dolů moc nechtělo. Pořád to byla ohromná výška. Tak jsem zaletěl na polskou stranu a pomalu přece ztrácel výšku. Po značné době jsem si prohlédl letiště v Jelení Hoře a připravil jsem se na přistání. Po přistání na letišti hned přiběhli polští plachtaři a chtěli vidět barograf. Hned poznali, že je to diamant, následovala gratulace a měli také radost. Skromně se ptali, kolik hodin má pán nalétáno. Když jsem jim řekl, že 130, nemohli vůbec pochopit, musel jsem jim to vysvětlovat a napsat, nemohli prostě uvěřit. V Polsku že diamant dělají při nalétání 10-ti násobku hodin. Větroň jsme uložili do hangáru a autem mě převezli do Grunau. To je svahové letiště asi 10 km od Jelení Hory, kde byla dříve německá škola pro výcvik. Moje přistání se muselo ohlásit do Varšavy a z Varšavy do Prahy a Vrchlabí, přesto, že přes hory je vzdálenost mezi letišti coby kamenem dohodil. Také ve večerních zprávách ČS rozhlas můj výkon komentoval. Během odpoledne přistáli v Jelení Hoře ještě dva plachtaři. Jeden udělal diamant, druhý to nervově nevydržel a hory po vypnutí přeletěl rovně.

Tak jsme byli jako hosté u polských plachtařů. V té době mezi špičky polských plachtařů patřili Jerzy a Tadel Popielovi. S oběma jsme si pěkně pohovořili. Ukázali nám jejich větroně Jaskolky. Ve stravovacím zařízení měli nic moc brambory a mrkev a jedlo se vidličkou. U nás ve Vrchlabí byla L-norma, ale se sladkými šťávami a čaji, bez piva nám moc netrávilo. Druhý den jsem s Popielem přeletěl ve Zlínu z Grunau na letiště v Jelení Hoře. K poledni pro nás přiletěli s Čápem a Brigadýrem. V předletové přípravě se rozhodovalo, kde hory přeletíme. Dohodlo se, že poletíme zpět údolím Labe přes Špindlerův mlýn. Zatáhli jsme větroně na konec letiště. S Čápem přiletěl navíc pilot z Vrchlabí a plachtař, který přeletěl hory rovně, se vracel zpět v Čápu. Všechny stroje se připravily ke startu, Čáp s dvouvlekem a Brigadýr s jedním větroněm, bratři Popielové v Kukuruzniku. Byl proveden hromadný start. To bylo aeroplánů ve vzduchu. Polský Kukuruznik nás doprovázel až na hranice. Tam nám zamával a vracel se domů. Nabrali jsme výšku, přeskočili jsme hory a údolím Labe jsme se ve formaci vraceli na letiště. Při zvýšené rychlosti jsme provedli parádní rozchod a jeden po druhém přistáli. Tak skončil pro mne jeden velice úspěšný let. Po vyhodnocení barografu, zapsání do letového zápisníku a jeho ověření vedením školy jsem ukončil létání v dlouhé vlně v Krkonoších. Po létech rád vzpomenu na vedení školy pana Böhmla, Kumpošta, Gottsteina, Házu, Věru Šlechtovou, Vosyku. Všem bych chtěl ještě dnes moc poděkovat.