autor: Jiří Kybic

Rok 1956 začala letní sezóna ve znamení přeletů. Dne 7.7. bylo pěkné počasí a tak všichni honem na start. Cílově na 300 km do Otrokovic. Na start jsem se dostal jako poslední. Prosil jsem ty, kteří odstartovali dříve, aby na mne počkali. Ale jak byli chrti ve vzduchu, na nějaké čekání neměli ani pomyšlení. Tak jsem se vydal na cestu sám. Pomalu a uvidíme. Po delší době letu jsem už viděl jednoho sedět na poli. Nespěchal jsem a sledoval vývoj počasí. Mapu 1:500 000 na kolenou a držel jsem kurz 100. O čase jsem neměl ani ponětí, protože jsem tenkrát ještě neměl hodinky. Abych nezapomněl, před letem jsme prostudovali mapu a nakreslili na papír významné body. Po přeletu Vltavy se let stával zajímavějším. Něco jsem také pojedl a začaly určité problémy. Přes to, že jsem udržoval kurz 100, ztratil jsem pojem o poloze. Tak jsem přeletěl asi 5 Pelhřimovů, kterým ale vždy scházela nebo přebývala nějaká silnice, trať nebo rybník. S Pacovy nebyla situace jiná. Bral jsem situaci jako skutečnost a dál jsem držel kurz 100. Našel jsem se nad náměšťským zámkem, což bylo potvrzeno rosicko-oslavanskými haldami. Dalším jistým místem byla brněnská přehrada. Směřoval jsem kurzem na Chřiby. Sluníčko kleslo už jaksi níž, tak už to moc nedýchalo. Přiletěl jsem nad řeku Moravu, ale snad u Uherského Hradiště nebo u Kroměříže. A šlo to dolů. Nasadil jsem na přistání ve 180 metrech, u řeky blízko obce. A teď to dýchlo, 0 až 0,5 m/s, začal jsem kroužit a byl strašně hodný, abych z toho i přes největší opatrnost nevypadl. Tak jsem točil až do výšky 900 metrů v blízkosti antén. V té výšce jsem doletěl až na otrokovické letiště, kde již seděl ing. Míra Formánek. Po úspěšném cílovém přistání jsem získal k druhé zlaté podmínce první diamant. Let z Plzně trval 6 hodin a 52 minut. Po uložení větroňů nás místní protáhli městem.

Druhý den dopoledne jsme se připravili na převlek zpět. Přilétl pro nás Čáp s pasažerem Jiřím Heinrichem. Zatáhli jsme větroně na konec letiště, ocasy do pšenice. Foukal dost čerstvý boční vítr. Zavěsili jsme lana, já vlevo na kratším a Míra na delším. Čáp odtočil motorovku a vpřed. Abychom nezatěžovali Čápa při startu, brzy jsme se zvedli. Půlka letiště: Čáp na zemi, tři čtvrtiny: stále na zemi, těsně před koncem to utrhl a byli jsme všichni ve vzduchu. Stále jsme nemohli nabrat výšku. Mihli jsme se mezi domky v úrovni prvního patra. Podletíme nebo přeletíme telegrafní dráty u trati? Když se něco stane, do kterého okna vletím? No, veselé to nebylo ani trochu. Přece bylo znát, že Čáp měl o nějaké to kilo navíc. Dráty jsme nakonec přeletěli a nabrali kurz 280. Po čase se nám konečně podařilo nabrat výšku, ale cesta ubíhala nesmírně pomalu. Počasí bylo nádherné, ale dosti turbulentní. Čáp dostal náraz a my vzápětí také. Já jsem cuknul Čápu s ocasem, na laně se udělala vlnka a ta běžela k druhému větroni a zase zpátky k Čápu a ke mně. To se v té mlýnici opakovalo celou cestu. Teď vidím, že z Čápa vyhodili kus papíru, zaručeně od řízků. Let neubíhal, měl jsem pocit, že snad stojíme na místě. Letěli jsme nekonečně dlouho, stále jsme ještě nedosáhli k Vltavě, myslel jsem, že to není možné, že Vltava snad vyschla.

Zase kus papíru, zcela určitě od řízků, kterými se určitě cpali ti vpředu. Po dlouhé době jsme konečně Vltavu přeletěli. Tam někde hodil s Čápem pořádný poryv, že mu bylo vidět pod břicho. Čáp měl za kabinou místo pro akubaterii. Kolem ní byla plátna narušena a odtud se plátno po kusech trhalo až k ocasu, takže mezi trubkami bylo vidět posádku. Čáp měl totiž břicho zašněrované na háčky jako šněrovací boty. Takže to, co jsem viděl, nebyly papíry od řízků. Protože jsme letěli opravdu neobvykle dlouho, začínala se už o nás zajímat línská hotovost. Poslali na nás dvě letadla C-11. Přiletěli nám naproti nad Brdy, a když viděli jak se sice vlečeme, ale přeci jen v kurzu, tak nás obletěli a zamávali nám. Let už potom netrval dlouho a přistáli jsme na Letkově.

Trať 300 km za 3 hodiny 42 minut při průměrné rychlosti 80km/hod. Nutno dodat – při silném protivětru.