autor: Oldřich Kovářík

Bydlel jsem s rodiči ve strážním domku u železniční stanice Valcha, nedaleko letiště Bory. Letadla, která tam létala, létala přes náš domek a moc mě lákala. V roce 1936, když mě bylo 14 let, jsem se přihlásil do dorostu Západočeského aeroklubu. Byl jsem přijat, ale moji rodiče museli podepsat revers.

Ze začátku jsem uklízel a zametal hangár, pomáhal starším členům při mytí a ošetřování letadel apod. Později jsem dostal přidělený letoun, o který jsem se měl starat sám. Byl to jeden ze tří akrobatických letadel BH-22 na letišti. V té době tam také byli tři piloti akrobaté a každý létal na svém letadle, páni Antonín Dupal, Václav Šlouf a Mir.Petr, kterému patřil můj BH-22. Mimo péče o svůj letoun jsem pomáhal starším při opravách motorů a draků jiných letadel, při tom vyzvídal, co je co, k čemu co je, a tak získával vědomosti, kam mohu stoupnout, za co mohu tlačit nebo táhnout při přesunu letadel

Za tyto práce nás odměňovali svezením v letadle. Já jsem prvně letěl s panem Petrem v Bejbině v dubnu 1937, byl jsem moc nadšený. Po skončení létání jsem spěchal domů, abych vyprávěl, jak jsme letěli nad naším domem, nad Plzní a co všechno jsem viděl. Do r.1939 jsem se svezl ještě desetkrát. Nejnapínavější byl však i nejdelší let v B-50 s p.Šloufem, který se uskutečnil 8.března 1938 a trval 3h 35min. Startovali jsme v 17.00 a letěli do Jesenice rozhazovat letáky na letecký den. Když jsme se vraceli domů, „zakufrovali“ jsme. Než jsme našli správný kurz a doletěli domů, byla tma. Na letišti nám museli zapálit přistávací T z benzinu, abychom věděli, kam přistát. Přistáli jsme dobře ve 20,35. Všechny tyto lety a ta práce kolem ve mně zvyšovaly touhu stát se pilotem. Když byla naděje, že začnu s výcvikem, přišla okupace a bylo po naději.

Když Němci obsadili naši republiku, byli členové ZA přinuceni zanechat své aktivní činnosti a opustit letiště. Rozhodli se, že si nechají udělat u fotografa Maliny tablo. Bohužel se jim nepodařilo sezvat všechny členy a tak tablo není úplné, ale podstatná část členů je tam. Někteří byli ještě na vojně a někteří se připravovali na odchod za hranice. Mnohým při jejich odchodu pomáhali pan Placák a pan Rais, který k tomu použil peníze z akce „tisíc pilotů“, ale po krátkém čase je sebralo gestapo a dostali se do koncentračního tábora. Do zahraničí odešlo přes padesát členů ZA, různými cestami. Své mladé životy položilo na oltář vlasti osmnáct z nich a z koncentračního tábora se jich nevrátilo dvanáct, to je polovina a je to velmi smutné.

Já jsem byl od roku 1942, dva roky po vyučení zámečníkem ve Škodovce, totálně nasazen na práci do říše. V dubnu 1945 se mi podařilo utéct a skrýval jsem se doma v Plzni.

Ostatní členové ZA, kteří nemohli odejít, čekali doma na svoji příležitost zasáhnout proti okupantům. Ta však přišla až v roce 1945, kdy se seskupeni kolem pana inž. Schovánka spolu s vojenskými letci a jejich přáteli (seskupenými kolem pilota legionáře pana Frühaufa) dostavili v dopoledních hodinách 5. května na náměstí k radnici, aby pomohli osvobodit Plzeň od okupantů. Na výzvu francouzského pilota legionáře Jana Štorka se jich sešlo asi sto padesát. Byla z nich sestavena 1. asistenční letka. Pod vedením škpt. Frühaufa a jeho zástupce por. Seyčka byla umístěna v Rašínově domě. Tam byly utvořeny 2 – 3 členné hlídky, které chodily po ulicích a odzbrojovaly Němce, některé stály u kasáren a nepouštěly ozbrojené vojáky do ulic. Nejdůležitější však bylo, že se dohodli naši velitelé s německým velitelem města a ten slíbil jakési příměří do příštího dne do devíti hodin.

Když nepřijedou Američané, kteří v té době již měli obsazený Cheb a byli u Domažlic a u Klatov, tak němečtí vojáci vyjedou z kasáren do ulic. Němci byli velmi zmateni, Hitler spáchal 30.4. sebevraždu, Rusové obsadili 2.5. Berlín a začali vnikat na Moravu, a proto byli již až na pár vyjímek tak „hodní“ a my jsme měli štěstí, Američané konečně přijeli. To bylo radosti, objímání a slzí, a to Američany přivádělo do rozpaků. To se jim totiž za celou cestu po Evropě nikde v žádném městě nestalo, aby je takto vítali, všude museli bojovat. Tak se jásalo, objímalo a veselilo a najednou zazněla na několika místech ve městě střelba z věží, půd a někde i z krytů, bylo to před polednem, rychle se vyprázdnilo náměstí a ulice a Američané si také zastříleli. Trvalo to jen krátce a pak již byla Plzeň svobodná.

Je třeba připomenout, že když se 1. asistenční letka přestěhovala do Rašínova domu, tak přicházeli další dobrovolníci do našich řad a někteří z nás se zaučovali ve sklepích škol vedle kina Aso (Elektra) ovládat kulomet. 7. května, když již byl ve městě klid, vedení Asistenční letky rychle zorganizovalo odjezd dvou autobusů s ozbrojenými dobrovolníky na pomoc bojující Praze. Opatřili také od amerického velitele pro tyto autobusy propustku na demarkační čáře, aby tam nemysleli, že jsme Němci a podle toho s námi zacházeli. Projeli jsme dobře. Transparenty natažené přes silnici v Mýtě srazily ze střechy autobusu jednoho z nás, který tam hlídkoval. Museli ho odvést do nemocnice. Pak nás ještě u odbočky do Jinonic vyhnal z autobusů německý stíhač, po druhém průletu se vzdálil a my jsme v klidu dojeli do Waltrovky, odkud nás místní barikádníci provedli barikádami až k jejich veliteli. Velitel Pražského povstání nás ihned poslal do Josefovské ulice, odkud právě volali o pomoc, ke druhému policejnímu revíru. Cestu tam jsme absolvovali pěšky, v některých místech sklepními průchody a podchody pod ulicemi. Tam nás rádi přivítali, rozebrali si nás a rozvedli na místa, odkud jsme bránili křižovatku na Pařížské, kudy se snažili SSmani, kteří měli i několik tanků, proniknout. Po krátkém boji SS ustoupili, ale netrvalo to dlouho a přijeli znovu a před tanky měli ženy a děti, které vzali z okolních sklepů. Pak se jim podařilo proniknout. Při tomto boji jsme ztratili jednoho našeho člena Rudolfa Sokola a dva byli těžce ranění, z nich pak jeden p.Schurar také zemřel. Potom jsme ještě bojovali kolem Staroměstského náměstí, odzbrojovali a zajišťovali Němce v bytech, odzbrojili nemocnici Na Františku, dělali doprovod při odvádění zajatců atd. Domů jsme se vraceli 11.5.

Mezitím se Asistenční letka přestěhovala do kasáren v Kaplířově ulici. Tam jsme se také zařadili, jen ti starší, co již měli vojnu za sebou, se vraceli do svých domovů a hlásili se na radnici k panu Schovánkovi, který měl za úkol sestavit ze všech složek letectví (motorářů, plachtařů, modelářů, parašutistů, atd.) jednotnou organizaci, Český národní aeroklub (ČNA). To nebylo snadné, hlásilo se mnoho zájemců, ale on měl jen jednu místnost na radnici, kam se všechni nevešli. Letiště ZA bylo obsazené americkou armádou a tak zbylo jediné – čekat.

Asistenční letka během týdne získala ještě na vojenském letišti velitelskou budovu a meteostanici, které Američané opustili, protože byly poškozené. Obojí jsme opravili a svob. Malý dal do provozu meteostanici z toho, co tam po Němcích zůstalo. V kasárnách také praporčík Pícha a svobodník Massare opravili radiostanici s vysílačkou a když pak navázali spojení s Curychem, Bruselem a Paříží, společně s meteostanicí sloužili všem západním letcům jako první letecký maják evropského východu. Asistenční letka dostala název Letištní peruť, velitelem byl por. Seyček a byli jsme součástí Prvního vojenského leteckého pluku v Plzni. Na letišti Bory začal velký provoz, denně přilétalo a odlétalo nejméně 5 Ansonů, které přivážely potraviny, léky, přístroje atd., jednou zde za den přistálo a zase odletělo 53 Douglasů. Uvítali jsme zde naše ministry, důstojníky generálního štábu i jiné, mnoho vzácných hostů atd. Američané zde neměli své mechaniky, a tak museli naši zaskočit, jako odměnu zato se povozili v letadle. Naše armáda se pomalu formovala, přicházeli noví dobrovolníci a také ti, co nastupovali prezenční službu, poslední členové aeroklubu se vraceli domů. Druhého července se nedaleko vchodu na letiště konala první vojenská přísaha nováčků. Po skončení války jsem u této letky, která se stala základnou Prvního vojenského leteckého útvaru v Plzni, zůstal na vojně. Doufal jsem, že se dostanu do vojenské pilotky, tam ale brali jen osmnáctileté a mně bylo 23. Zklamán, dosloužil jsem svojí vojenskou povinnost a šel z vojny domů.