Plukovník Karel Pošta byl jedním z nejrespektovanějších československých stíhačů. Zvláště proslul svou brilantně odvážnou akrobacií na Spitfiru, budící nadšení i u samotných Britů. „Ani jsem nevěděl, že se dá se Spitfirem tolik udělat, nechal se po jedné jeho úžasné exhibici slyšet jeden z přihlížejících důstojníků RAF. A rozhodně to nebyl hlas ojedinělý. Narodil se 29. září 1914 v Plzni v nemajetné rodině dělníka místní Škodovky. Na tříleté odborné škole se vyučil mechanikem, což byla poměrně dobrá odborná průprava pro létání, které jej okouzlilo již v dětství. Létat začal ještě před vojnou. Společně s Václavem Šloufem, Stanislavem Peroutkou a dalšími piloty, kteří se měli za války tolik proslavit, totiž začal docházet do Západočeském aeroklubu na letišti Plzeň-Bory. Poté bylo jen logické, že se přihlásil do Školy pro odborný dorost letectva v Prostějově, kterou prodělával v letech 1933-1935. Získal zde kvalifikaci pilota a po nástupu na vojnu se stal příslušníkem 34. stíhací letky. Byla součástí Leteckého pluku l T. G. Masaryka, sídlícího nejprve v Praze-Kbelích a poté v Hradci Králové. Za mobilizace, kdy jí velel kpt. Adolf Chrněla, byla umístěna na letištích Brno, Měnín, Ňaršany a Košice. Svůj nesporný pilotní talent u ní Pošta piloval na dvouplošnících Avia B-534, standardní výzbroji stíhacích jednotek tehdejšího čs. letectva.
Do sousedního Polska uprchl četař délesloužící Karel Pošta 12. května 1939, ale o tom, v jakých místech a za jakých okolností okupovanou vlast opustil, přesnější údaje scházejí. Tradovalo se však, že se za hranice dostal převlečen za vášnivého entomologa. Tak dlouho se prý hnal se síťkou za motýlem, až se ocitl v sousedním Polsku. Zřejmě však musel být nějaký čas držen v některé z polských policejních věznic, neboť na konzulátě v Krakově se prezentoval až 25. června 1939. Poté z Polska odplul do Francie, kde se po vypuknutí války přeškoloval na letecké základně v Chartres. Byl jedním z těch, kteří ještě stihli boje na západní frontě. Dne 15. května 1940 byl přidělen na frontu ke 4. escadrille Groupe de Chasse II/4, operující s poměrně oblíbenými Curtissy H-75. V průběhu tvrdých ústupových bojů prokázal nejen své vynikající pilotní, ale i střelecké umění. Stačil tehdy nalétat celkem 30.15 operačních hodin a připsal si svá první dvě vítězství. V obou případech šlo o podíly na sestřelu, v prvním to byl dvou motorový He-111, ve druhém pak pozorovací Hs-126. Za své výkony obdržel francouzský Croix de Guerre s dvěma stříbrnými hvězdami. Pak následoval odlet do severní Afriky a plavba lodí do stále ještě vzdorující Velké Británie.
Do řad RAF byl přijat v hodnosti Sergeant a 19. září 1940 se stal příslušníkem 312. československé stíhací peruti, formující se s Hurricany Mk.I na základně Duxford. S určitými přestávkami u ní sloužil téměř celý zbytek války a stal se jedním z jejích nepřehlédnutelných příslušníků. Dnes již působí spíše úsměvně posudky tehdejších nadřízených typu „velmi hlučný, nedbalý na svůj zevnějšek… Karel Pošta skutečně některým věcem věnoval sníženou pozornost. Po letecké stránce byl však hodnocen vždycky nadprůměrnými známkami. O jeho kouscích ve vzduchu by se dalo mnoho vyprávět především proto, že Pošta se dokázal sebejistě a zručně pohybovat na velmi tenké hranici mezi riskem a hazardem, což jinak založené piloty dovádělo k úplnému zoufalství. „Všichni piloti Třistadvanáctky byli starší, také mnohem zkušenější a dávali mi to velmi často znát, píše jeden z nich. „Před každým startem se mi dostávalo poučení o letu ve formaci pět centimetrů je nejdelší vzdálenost mezi křídly! Karel Pošta, se kterým jsem před lety začal létat v Plzni, dokonce tvrdil, že oněch pět centimetrů je moc daleko. Jednou mi to také předvedl dal jedno křídlo na druhé. Musím se přiznat, že takové jednání se mi moc nelíbilo, ale za zkušenost člověk vždy nějakým způsobem musí zaplatit.
S Třistadvanáctkou, u níž se po roce dočkal povýšení do důstojnického stavu, absolvoval Karel Pošta prakticky veškeré válečné kampaně, jichž se zúčastnila od letecké obrany Britských ostrovů, přes nespočet ofenzivních sweepů nad okupovanou Francií, vylodění v Normandii, podporu výsadkové operace v Nizozemsku až po dálkové doprovody bombardovacích svazů nad Německo. Protože však nepřátelských letounů valem ubývalo, mohl si připsat již jen jeden další společný sestřel a dva poškozené stroje protivníka.
Po ukončení prvního operačního turnusu, odešel F/O Karel Pošta dne 1. března 1943 na předepsaný odpočinek. První měsíc, do 5. dubna, byl zařazen u No 2 Delivery Flightu v Colerne u Bristolu, kde přelétával nové či opravené stroje k jednotkám. Pak až do 15. června 1943 působil u obdobné jednotky, No 3501 Servicing Unit v Cranfieldu. Poté, mezi 16. a 23. červnem 1943, pak následoval kurs pilotování nepřátelských letounů ve Witteringu u Air Fighting Development Unit. Zpátky k Třistadvanáctce, která právě odcházela na tříměsíční operační odpočinek do Skotska, se vrátil 23. června 1943. Po zotavení pak následovala další šňůra operačních letů včetně mimořádně hektické a vyčerpávající podpory spojenecké invaze do Normandie. Po jejím skončení obdržel Záslužný letecký kříž (DFC). V návrhu z 27. července 1944 se praví, že do té doby vykonal celkem 281 bojových letů (z toho 65 sweepů nad nepřátelským územím), čítajících celkem 448,05 operačních hodin. „Excelentní stíhací pilot, který v několika případech vedl letku. Jeho dychtivost létat operačně stejně jako jeho zručnost dávají ostatním pilotům příklad po čtyři roky, psal v návrhu velitel 312. peruti S/Ldr Jaroslav Hlaďo, jehož slova doplnil nadřízený velitel 19. sektoru, G/Cpt Adolph G. „Sailor“ Malan, DSO & bar, DFC & bar následovně: „Jeho nadšení a agresivní duch, které prokázal při střemhlavém bombardování, potvrzuje skutečnost, že by zničil více nepřátel, kdyby k tomu měl příležitost. Toto vyznamenání silně doporučuji“. Jelikož udělení každého takto vysokého vyznamenání procházelo zdlouhavou schvalovací procedurou, plně zasloužený DFC mu slavnostním způsobem, před nastoupeným čs. stíhacím křídlem, předal A/V/M J. B. Cole-Hamilton, CBE až ráno 7. dubna 1945 na letišti Manston.
Mezitím následovala celá série dalších ofenzivních operací, především nad Nizozemskem a Německem. Většinou šlo o dálkové doprovody silných svazů bombardovacích letounů. Protože se s F/Lt Karlem Poštou počítalo i na případné velitelské místo, byl mezi 12. zářím a 2. říjnem 1944 v příslušném kurzu u Fighter Leaders School v Milfieldu. Konečně 15. listopadu 1944 se ujal velení A-letky Třistadvanáctky, kterou vedl až do 17. února 1945, kdy definitivně ukončil svou bezmála pětiletou operační činnost. Pak se vrátil k jednotce, u níž již kdysi působil, k No 3501 Servicing Unit, působící nyní v Odihamu. Až do 22. května 1945, kdy byla rozpuštěna, se u ní podílel na zkouškách některých technických novinek Spitfirů. Poté byl nakrátko přemístěn do čs. leteckého depa a 23. června 1945, již po ukončení války, se vrátil opět k 312. peruti. V jejích řadách se 13. srpna 1945 vrátil triumfálně do vlasti. Během své válečné kariéry Karel Pošta sestřelil tři letouny ve spolupráci a dva poškodil.
Do vlasti se vrátil v hodnosti nadporučíka letectva (povýšen 1. června 1945) a mnohokrát vyznamenán. Celkem pětkrát obdržel Československý válečný kříž, třikrát Československou medailí Za chrabrost, dále Československou medaili Za zásluhy I. st., Pamětní medaili čs. zahraniční armády (se štítky F a VB). Kromě již zmíněného francouzského Croix de Guerre a britského DFC pak ještě dostal The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp, Air Crew Europe Star with France Germany Clasp, Atlantic Star, Defence Medal a War Medal. Vzhledem k tomu, že doba strávená ve válce se jinak započítávala, byl již 1. ledna 1946 povýšen na kapitána a 28. října 1946 na štábního kapitána.
Následující bezmála tři roky spojil své další osudy s českobudějovickým letištěm, na němž zastával řadu rozličných funkcí. Nejprve od 20. září 1945 konal službu pilota a velitele letky u zdejšího Leteckého pluku 4 (později nesl čestný název Letce Vašátka). Dne 8. dubna 1946 se stal velitelem místní školní letky dokud nebyl 15. září 1946 ustanoven velitelem cvičné letky u Letecké základny 2, jak se jmenovalo letiště Planá u Českých Budějovic. Dne 14. ledna 1947 byl opět přemístěn k Leteckému pluku 4 Letce Vašátka a 15. června 1947 se stal velitelem školní letky u Stíhacího výcvikového střediska (SVS), zřízeného při českobudějovické letecké divizi. Kromě náročných služebních úkolů byl velkou hvězdou leteckých dnů, jichž tehdy proběhlo nespočet. Jeho nenapodobitelná akrobacie se Spitfirem ozdobila i gigantický Mezinárodní letecký den, který se za účasti téměř 500 000 diváků odehrál 7. září 1947 na pražské Ruzyni.
Nebylo tedy divu, že nadřízení na něj pěli jen chválu. V pravidelném služebního hodnocení, datovaném 30. října 1947, jej jeho někdejší velitel u válečné Třistadvanáctky a nynější velitel 2. letecké divize, plk. Jaroslav Hlaďo, charakterizoval následovně: „Výjimečný stíhací pilot s lehkým sklonem k letecké nekázni… Rychlého postřehu, velmi dobré paměti, duševně pružný… velmi vysokých teoretických, leteckých materiálních vědomostí. Bohaté válečné zkušenosti.. .Zdravý a odolný… Veselý, kamarádský, má rád společnost, ve které jest oblíben. Rád diskutuje a rád se dá poučit přesvědčením, ne rozkazem. .. Velmi pracovitý a iniciativní se smyslem pro povinnost a odpovědnost. Zdravě letecky ctižádostivý . Z chudé rodiny dělnické s vrozeným sociáním citem… Ve službě i mimo službu veselého ale korektního jednání . Starostlivý o rodinu, napsal Hlaďo do příslušných rubrik přičemž uzavřel, že „vcelku se svou povahou pro svou zbraň hodí vynikajícím způsobem a celkově jej hodnotil známkou „velmi dobře.
Po Únoru však osud západních letců plně dolehl i na něj. Již 12. dubna 1948 byl proti své vůli odeslán na dovolenou, po čemž následovalo 14. července 1948 přeložení na dovolenou s čekaným. To však bylo jen administrativní opatření, neboť již předtím, 25. května 1948 byl prohlášen za zběha. Dobře věděl, co by jej nejspíš čekalo. Proto svou anglickou manželku s malou dcerkou poslal do Anglie, aby se ilegální cestou dostal za nimi. Podrobnosti o průběhu Poštova druhého působení v řadách RAF dosud neznáme. Jako nepsavec sám žádné písemné memoáry nezanechal a ochrana osobních a služebních dat je v archivech Spojeného království ještě přísnější nežli u nás. Jisté však je to, že zatímco doma byl degradován na vojína (15. července 1948) a byla mu odňata vyznamenání (30. října 1948), do svazku RAF byl opětovně přijat ve velmi nízké hodnosti Sergeant, tedy té, v níž kdysi, před bezmála deseti lety, v RAF začínal. Jeho pověstné pilotní umění mu však vyneslo opětovné povýšení do důstojnického stavu a nakonec opětovné získání jeho dřívější hodnosti Flight Lieutenant. Údajně k tomu mělo přispět jeho famózní vystoupení na známém světovém aerosalónu ve Farnborough roku 1950, kde úchvatným způsobem předváděl Spitfira LF.Mk.XVI. Víme také to, že přinejmenším v letech 1950-1951 F/Lt Karel Pošta, DFC působil jako zalétávací pilot u detašmánu servisní a opravárenské jednotky No 60 Maintenance Unit v Acklingtonu v hrabství Northumberland na severu Britských ostrovů. Také zde jeho pilotní umění budilo zaslouženou pozornost a uznání laiků i odborníků. „Za mého pobytu v Acklingtonu byla základna domovem několika Miles Masterů a četných Hawker Tempestů, užívaných jako cílové letouny a pro vlekáni terčů, vzpomínal na ony časy jeden z tehdejších příslušníků 60. MU, pan J. P. Steele z Merseyside, jemuž se Poštovy akrobatické kousky se Spitfirem nesmazatelně vryly do paměti. „Dále zde bylo několik Airspeed Oxfordů a Boulton Paul Balliolů a jediný Spitfire, kterého jsem viděl létat pouze F/Lt Poštu. Během roku byla základna navštěvována jak pravidelnými, tak pomocnými stíhacími jednotkami z důvodů jejich každoročních střeleckých cvičení. Létaly zde různé varianty letounů Meteor a Vampire a vzpomínám si, že při jedné příležitosti tu musela být jedna z posledních squadron se Spitfiry. Viděli jsme tudíž spoustu prvotřídního létání. Co si však pamatuji nejvíce, bylo, jakým způsobem byl zvuk startovaného motoru Spitfiru F/Lt Pošty signálem ke „generální stávce pro všechny příslušníky technického a letového wingu, příkazem odklidit se na svá oblíbená výhodná postavení ke sledování ukázky.
Během let jsem navštívil pěknou řádku leteckých dnů, avšak nikdy jsem neviděl nikoho tak ovládat letoun jako F/Lt Pošta ovládal tohoto Spitfira! Nemyslím, že by kdokoli z nás, kdo jej sledovali, byl byť jen trochu překvapen, kdyby přinutil Spitfira panáčkovat a prosit, nebo dokonce hovořit. Ach – šťastné to dny!
Po uplynutí sjednaného závazku odešel F/Lt Karel Pošta do civilu, ale osud jemu ani rodině příliš nepřál – na zákeřnou nemoc umírá jeho manželka. Později se znovu oženil – s vdovou po padlém kamarádovi od peruti a otevřel si v městečku Kinkskerwel hostinec. Vypětí válečných let však na jeho zdraví zanechalo latentní stopy. Zemřel 8. ledna 1961 při jedné ze svých obchodních cest – na srdeční infarkt přímo u kol svého vozu, jak v nekrologu uvedly místní noviny. Bylo mu pouhých 46 roků. Dlouho poté, 10. září 1991 byl ve vlasti povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam.
Do sousedního Polska uprchl četař délesloužící Karel Pošta 12. května 1939, ale o tom, v jakých místech a za jakých okolností okupovanou vlast opustil, přesnější údaje scházejí. Tradovalo se však, že se za hranice dostal převlečen za vášnivého entomologa. Tak dlouho se prý hnal se síťkou za motýlem, až se ocitl v sousedním Polsku. Zřejmě však musel být nějaký čas držen v některé z polských policejních věznic, neboť na konzulátě v Krakově se prezentoval až 25. června 1939. Poté z Polska odplul do Francie, kde se po vypuknutí války přeškoloval na letecké základně v Chartres. Byl jedním z těch, kteří ještě stihli boje na západní frontě. Dne 15. května 1940 byl přidělen na frontu ke 4. escadrille Groupe de Chasse II/4, operující s poměrně oblíbenými Curtissy H-75. V průběhu tvrdých ústupových bojů prokázal nejen své vynikající pilotní, ale i střelecké umění. Stačil tehdy nalétat celkem 30.15 operačních hodin a připsal si svá první dvě vítězství. V obou případech šlo o podíly na sestřelu, v prvním to byl dvou motorový He-111, ve druhém pak pozorovací Hs-126. Za své výkony obdržel francouzský Croix de Guerre s dvěma stříbrnými hvězdami. Pak následoval odlet do severní Afriky a plavba lodí do stále ještě vzdorující Velké Británie.
Do řad RAF byl přijat v hodnosti Sergeant a 19. září 1940 se stal příslušníkem 312. československé stíhací peruti, formující se s Hurricany Mk.I na základně Duxford. S určitými přestávkami u ní sloužil téměř celý zbytek války a stal se jedním z jejích nepřehlédnutelných příslušníků. Dnes již působí spíše úsměvně posudky tehdejších nadřízených typu „velmi hlučný, nedbalý na svůj zevnějšek… Karel Pošta skutečně některým věcem věnoval sníženou pozornost. Po letecké stránce byl však hodnocen vždycky nadprůměrnými známkami. O jeho kouscích ve vzduchu by se dalo mnoho vyprávět především proto, že Pošta se dokázal sebejistě a zručně pohybovat na velmi tenké hranici mezi riskem a hazardem, což jinak založené piloty dovádělo k úplnému zoufalství. „Všichni piloti Třistadvanáctky byli starší, také mnohem zkušenější a dávali mi to velmi často znát, píše jeden z nich. „Před každým startem se mi dostávalo poučení o letu ve formaci pět centimetrů je nejdelší vzdálenost mezi křídly! Karel Pošta, se kterým jsem před lety začal létat v Plzni, dokonce tvrdil, že oněch pět centimetrů je moc daleko. Jednou mi to také předvedl dal jedno křídlo na druhé. Musím se přiznat, že takové jednání se mi moc nelíbilo, ale za zkušenost člověk vždy nějakým způsobem musí zaplatit.
S Třistadvanáctkou, u níž se po roce dočkal povýšení do důstojnického stavu, absolvoval Karel Pošta prakticky veškeré válečné kampaně, jichž se zúčastnila od letecké obrany Britských ostrovů, přes nespočet ofenzivních sweepů nad okupovanou Francií, vylodění v Normandii, podporu výsadkové operace v Nizozemsku až po dálkové doprovody bombardovacích svazů nad Německo. Protože však nepřátelských letounů valem ubývalo, mohl si připsat již jen jeden další společný sestřel a dva poškozené stroje protivníka.
Po ukončení prvního operačního turnusu, odešel F/O Karel Pošta dne 1. března 1943 na předepsaný odpočinek. První měsíc, do 5. dubna, byl zařazen u No 2 Delivery Flightu v Colerne u Bristolu, kde přelétával nové či opravené stroje k jednotkám. Pak až do 15. června 1943 působil u obdobné jednotky, No 3501 Servicing Unit v Cranfieldu. Poté, mezi 16. a 23. červnem 1943, pak následoval kurs pilotování nepřátelských letounů ve Witteringu u Air Fighting Development Unit. Zpátky k Třistadvanáctce, která právě odcházela na tříměsíční operační odpočinek do Skotska, se vrátil 23. června 1943. Po zotavení pak následovala další šňůra operačních letů včetně mimořádně hektické a vyčerpávající podpory spojenecké invaze do Normandie. Po jejím skončení obdržel Záslužný letecký kříž (DFC). V návrhu z 27. července 1944 se praví, že do té doby vykonal celkem 281 bojových letů (z toho 65 sweepů nad nepřátelským územím), čítajících celkem 448,05 operačních hodin. „Excelentní stíhací pilot, který v několika případech vedl letku. Jeho dychtivost létat operačně stejně jako jeho zručnost dávají ostatním pilotům příklad po čtyři roky, psal v návrhu velitel 312. peruti S/Ldr Jaroslav Hlaďo, jehož slova doplnil nadřízený velitel 19. sektoru, G/Cpt Adolph G. „Sailor“ Malan, DSO & bar, DFC & bar následovně: „Jeho nadšení a agresivní duch, které prokázal při střemhlavém bombardování, potvrzuje skutečnost, že by zničil více nepřátel, kdyby k tomu měl příležitost. Toto vyznamenání silně doporučuji“. Jelikož udělení každého takto vysokého vyznamenání procházelo zdlouhavou schvalovací procedurou, plně zasloužený DFC mu slavnostním způsobem, před nastoupeným čs. stíhacím křídlem, předal A/V/M J. B. Cole-Hamilton, CBE až ráno 7. dubna 1945 na letišti Manston.
Mezitím následovala celá série dalších ofenzivních operací, především nad Nizozemskem a Německem. Většinou šlo o dálkové doprovody silných svazů bombardovacích letounů. Protože se s F/Lt Karlem Poštou počítalo i na případné velitelské místo, byl mezi 12. zářím a 2. říjnem 1944 v příslušném kurzu u Fighter Leaders School v Milfieldu. Konečně 15. listopadu 1944 se ujal velení A-letky Třistadvanáctky, kterou vedl až do 17. února 1945, kdy definitivně ukončil svou bezmála pětiletou operační činnost. Pak se vrátil k jednotce, u níž již kdysi působil, k No 3501 Servicing Unit, působící nyní v Odihamu. Až do 22. května 1945, kdy byla rozpuštěna, se u ní podílel na zkouškách některých technických novinek Spitfirů. Poté byl nakrátko přemístěn do čs. leteckého depa a 23. června 1945, již po ukončení války, se vrátil opět k 312. peruti. V jejích řadách se 13. srpna 1945 vrátil triumfálně do vlasti. Během své válečné kariéry Karel Pošta sestřelil tři letouny ve spolupráci a dva poškodil.
Do vlasti se vrátil v hodnosti nadporučíka letectva (povýšen 1. června 1945) a mnohokrát vyznamenán. Celkem pětkrát obdržel Československý válečný kříž, třikrát Československou medailí Za chrabrost, dále Československou medaili Za zásluhy I. st., Pamětní medaili čs. zahraniční armády (se štítky F a VB). Kromě již zmíněného francouzského Croix de Guerre a britského DFC pak ještě dostal The 1939-1945 Star with Battle of Britain Clasp, Air Crew Europe Star with France Germany Clasp, Atlantic Star, Defence Medal a War Medal. Vzhledem k tomu, že doba strávená ve válce se jinak započítávala, byl již 1. ledna 1946 povýšen na kapitána a 28. října 1946 na štábního kapitána.
Následující bezmála tři roky spojil své další osudy s českobudějovickým letištěm, na němž zastával řadu rozličných funkcí. Nejprve od 20. září 1945 konal službu pilota a velitele letky u zdejšího Leteckého pluku 4 (později nesl čestný název Letce Vašátka). Dne 8. dubna 1946 se stal velitelem místní školní letky dokud nebyl 15. září 1946 ustanoven velitelem cvičné letky u Letecké základny 2, jak se jmenovalo letiště Planá u Českých Budějovic. Dne 14. ledna 1947 byl opět přemístěn k Leteckému pluku 4 Letce Vašátka a 15. června 1947 se stal velitelem školní letky u Stíhacího výcvikového střediska (SVS), zřízeného při českobudějovické letecké divizi. Kromě náročných služebních úkolů byl velkou hvězdou leteckých dnů, jichž tehdy proběhlo nespočet. Jeho nenapodobitelná akrobacie se Spitfirem ozdobila i gigantický Mezinárodní letecký den, který se za účasti téměř 500 000 diváků odehrál 7. září 1947 na pražské Ruzyni.
Nebylo tedy divu, že nadřízení na něj pěli jen chválu. V pravidelném služebního hodnocení, datovaném 30. října 1947, jej jeho někdejší velitel u válečné Třistadvanáctky a nynější velitel 2. letecké divize, plk. Jaroslav Hlaďo, charakterizoval následovně: „Výjimečný stíhací pilot s lehkým sklonem k letecké nekázni… Rychlého postřehu, velmi dobré paměti, duševně pružný… velmi vysokých teoretických, leteckých materiálních vědomostí. Bohaté válečné zkušenosti.. .Zdravý a odolný… Veselý, kamarádský, má rád společnost, ve které jest oblíben. Rád diskutuje a rád se dá poučit přesvědčením, ne rozkazem. .. Velmi pracovitý a iniciativní se smyslem pro povinnost a odpovědnost. Zdravě letecky ctižádostivý . Z chudé rodiny dělnické s vrozeným sociáním citem… Ve službě i mimo službu veselého ale korektního jednání . Starostlivý o rodinu, napsal Hlaďo do příslušných rubrik přičemž uzavřel, že „vcelku se svou povahou pro svou zbraň hodí vynikajícím způsobem a celkově jej hodnotil známkou „velmi dobře.
Po Únoru však osud západních letců plně dolehl i na něj. Již 12. dubna 1948 byl proti své vůli odeslán na dovolenou, po čemž následovalo 14. července 1948 přeložení na dovolenou s čekaným. To však bylo jen administrativní opatření, neboť již předtím, 25. května 1948 byl prohlášen za zběha. Dobře věděl, co by jej nejspíš čekalo. Proto svou anglickou manželku s malou dcerkou poslal do Anglie, aby se ilegální cestou dostal za nimi. Podrobnosti o průběhu Poštova druhého působení v řadách RAF dosud neznáme. Jako nepsavec sám žádné písemné memoáry nezanechal a ochrana osobních a služebních dat je v archivech Spojeného království ještě přísnější nežli u nás. Jisté však je to, že zatímco doma byl degradován na vojína (15. července 1948) a byla mu odňata vyznamenání (30. října 1948), do svazku RAF byl opětovně přijat ve velmi nízké hodnosti Sergeant, tedy té, v níž kdysi, před bezmála deseti lety, v RAF začínal. Jeho pověstné pilotní umění mu však vyneslo opětovné povýšení do důstojnického stavu a nakonec opětovné získání jeho dřívější hodnosti Flight Lieutenant. Údajně k tomu mělo přispět jeho famózní vystoupení na známém světovém aerosalónu ve Farnborough roku 1950, kde úchvatným způsobem předváděl Spitfira LF.Mk.XVI. Víme také to, že přinejmenším v letech 1950-1951 F/Lt Karel Pošta, DFC působil jako zalétávací pilot u detašmánu servisní a opravárenské jednotky No 60 Maintenance Unit v Acklingtonu v hrabství Northumberland na severu Britských ostrovů. Také zde jeho pilotní umění budilo zaslouženou pozornost a uznání laiků i odborníků. „Za mého pobytu v Acklingtonu byla základna domovem několika Miles Masterů a četných Hawker Tempestů, užívaných jako cílové letouny a pro vlekáni terčů, vzpomínal na ony časy jeden z tehdejších příslušníků 60. MU, pan J. P. Steele z Merseyside, jemuž se Poštovy akrobatické kousky se Spitfirem nesmazatelně vryly do paměti. „Dále zde bylo několik Airspeed Oxfordů a Boulton Paul Balliolů a jediný Spitfire, kterého jsem viděl létat pouze F/Lt Poštu. Během roku byla základna navštěvována jak pravidelnými, tak pomocnými stíhacími jednotkami z důvodů jejich každoročních střeleckých cvičení. Létaly zde různé varianty letounů Meteor a Vampire a vzpomínám si, že při jedné příležitosti tu musela být jedna z posledních squadron se Spitfiry. Viděli jsme tudíž spoustu prvotřídního létání. Co si však pamatuji nejvíce, bylo, jakým způsobem byl zvuk startovaného motoru Spitfiru F/Lt Pošty signálem ke „generální stávce pro všechny příslušníky technického a letového wingu, příkazem odklidit se na svá oblíbená výhodná postavení ke sledování ukázky.
Během let jsem navštívil pěknou řádku leteckých dnů, avšak nikdy jsem neviděl nikoho tak ovládat letoun jako F/Lt Pošta ovládal tohoto Spitfira! Nemyslím, že by kdokoli z nás, kdo jej sledovali, byl byť jen trochu překvapen, kdyby přinutil Spitfira panáčkovat a prosit, nebo dokonce hovořit. Ach – šťastné to dny!
Po uplynutí sjednaného závazku odešel F/Lt Karel Pošta do civilu, ale osud jemu ani rodině příliš nepřál – na zákeřnou nemoc umírá jeho manželka. Později se znovu oženil – s vdovou po padlém kamarádovi od peruti a otevřel si v městečku Kinkskerwel hostinec. Vypětí válečných let však na jeho zdraví zanechalo latentní stopy. Zemřel 8. ledna 1961 při jedné ze svých obchodních cest – na srdeční infarkt přímo u kol svého vozu, jak v nekrologu uvedly místní noviny. Bylo mu pouhých 46 roků. Dlouho poté, 10. září 1991 byl ve vlasti povýšen do hodnosti plukovníka in memoriam.
